Někdo říká, že je mnohem lepší bydlet ve svém domě než v bytě. Že je tam větší klid a nemusíte se dohadovat se sousedy
Motto "S nikým neměj spory bezu důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 30)
Vyrůstala jsem ve starém činžáku. S výhledem do krásného parku a v klidné čtvrti. Náš dům jsem milovala, protože v něm byla zapsaná historie. Postavili jej někdy ve dvacátých letech minulého století, měl tedy už něco za sebou. Staré schodiště, staré zábradlí, kolikrát mě napadalo, kolik rukou se našeho zábradlí dotýkalo. Řešení bytu se velmi lišilo od panelákových krabic a člověk měl možnost si svůj byt uspořádat podle svých představ. Všechno jsem v našem domě milovala. Jeho zvuky, sousedy, jeho vůně. Pro mě byl náš činžák opravdovým domovem, jakousi autonomií, o jejíchž pravidlech jsme rozhodovali jen my. Všechno se dělo společně a nikdy jste tam nenaráželi na nepochopení. Jako bychom všichni byli jednou velkou rodinou. Něco, co už dnes těžko potkáte.
Měla jsem ve svém životě možnost bydlet i v krásném domě v pěkné čtvrti. Cítila jsem se tam všelijak. I když se řekne, bydlíte-li ve svém, máte své soukromí, já se cítila opačně. Měla jsem pocit, že je na mě odevšad viděl, že každý viděl, co děláme, z mého života se vytratila pospolitost, na niž jsem byla ze starého činžáku zvyklá, a nahradil ji pocit osamělosti. Nevydržela jsem takto bydlet dlouho, musela jsem se vrátit ke své zažité tradici. Musela jsem se vrátit žít do činžáku, už ne do toho, v němž jsem vyrůstala, ale trochu mu podobnému. Cítím se zde mnohem lépe než v domě, musela jsem však přijmout i skutečnost, že někteří sousedi, konkrétně sousedky, mohou být problematické. Ale nedáte-li se nachytat do jejich invektiv, dají vám časem pokoj.
Moje kamarádka oproti mně vždy toužila bydlet ve svém domě. V klidné čtvrti, se spoustou zeleně a hlavně zahradou. Protože je opravdu vášnivá zahrádkářka a miluje květiny. A jejich pěstování. V tomto směru si na své zahradě vytvořila květinové království, vše architektonicky doladěné, jedním slovem nádhera. Samozřejmě oddřená nádhera, protože tam stráví spoustu času, aby se o všechny své miláčky náležitě postarala a ubránila je před nepřátelským plevelem. Vše u ní probíhalo dle jejích představ. Ale víte, jak to v životě chodí. Když máte pocit, že je váš život naplněn, prožíváte štěstí, objeví se něco nebo někdo, kdo vás vyvede z omylu.
S domem mé kamarádky sousedili staří manželé. Moc hodní lidé. Nejprve zemřela paní, po několika letech ji následoval i její muž. Kamarádka měla s těmito lidmi vytvořený moc hezký vztah. Ve všem si dokázali vyhovět a pomoci. Po smrti obou manželů došlo k dědickému řízení a do domu se nastěhovali noví lidé. A s nimi se nastěhovaly nové problémy. Je to mladá rodina se třemi dětmi. K domu ani zahradě nemají žádný vztah. Platí to hlavně o zahradě, která postupně zarůstá všemožným plevelem, oni trávu moc nesekají a všechna možná semínka přelétají do zahrady mé kamarádky. Najednou se jí na plotě objevil svlačec, jemuž se tam obdivuhodně daří, a další náplavy. A kdyby bylo jen u zahrady. Rodina pořídila svým malým třem dětem trampolínu. A trampolínou tam vše žije. Děti jsou na ní pořád a stále, což by nevadilo, kdyby tolik neřvaly a neječely. Když je to přes den, budiž. Ale děcka jsou zvyklá na trampolíně řádit i ve večerních hodinách, kdy chce mít každý klid.
Kamarádka je ze svých nových sousedů nešťastná. Ten tam je klid, na nějž byla zvyklá. Nahradil jej nepořádek a řev. Nerada se hádá, prohodila se svými novými pár slov ohledně sekání trávy a náplavy, která se k ní ze sousedovy zahrady dostává. A poprosila o trochu klidu ve večerních hodinách. Nová rodina ji vůbec nepochopila, zírali na ni, jako by přiletěla z Marsu. Řev na trampolíně nepřestal, zahrada zarůstá stále víc a ze života mé kamarádky se vytrácí radost. Kvůli sousedům, kteří neberou na nic ani nikoho ohled.
A pak se řekne bydlet ve svém domě. Jak vidno, není to pokaždé radost.
