Vyprávění ženy, která má dospělou dceru. Dcera žije v nesezdaném svazku a má se svým přítelem malou Ninu...
Motto "Rozumný syn dodržuje Zákon, ale kdo se přátelí se žrouty, dělá svému otci hanbu." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, Druhá část, 28.7)
Jsem nešťastná a zapomněla jsem se smát. Důvodem je naše dcera Klárka. Není dobře mít jedináčka, člověk se zaměří jen na něj a podle toho to pak vypadá. S Klárkou se nevídáme, aspoň můj manžel ne, já se s ní občas sejdu a vidím, že není šťastná. Jen máma svému dítěti rozumí a my dvě s Klárkou jsme na sobě jakoby napojené. Když se s ní něco děje, mívám strašné sny a mně se to pak potvrdí. Když onemocní, zpravidla onemocním i já.
Za vším je Klárčin přítel Ondra. Oběma je třicet čtyři a mají dvouletou Ninu. A žijí jen tak, na psí knížku, což je kámen úrazu pro mého manžela. Něco takového neuznává, pro něj je rodinou pouze sezdaný svazek. V duchu mu dávám za pravdu. Když Klárka přišla s tím, že čeká miminko, byla jsem tak šťastná. Manžel se jí zeptal, kdy bude svatba, ona odpověděla, že zatím ne. To bylo něco pro mého muže. Lze o něm říci, že je mužem pevných zásad a nikdy z nich nesleví. A to platí i o nemanželských dětech. Říká, že jakmile je dítě na cestě, mladí se musí vzít. Jinak to žádná rodina není. Jinak je to hanba a zostuzení ženy. Proto také letěl za Ondrou a zeptal se jej, kdy si hodlá naši dceru vzít. On mu odvětil, že nic takového neplánuje. Pro manžela skončil a dceři řekl, že mu je líto, když si neumí udělat pořádek v zásadních věcech, jakými je rodina. Dcera na to neřekla nic, ale nechodí k nám. V podstatě si to ani manžel nepřeje, protože ji postavil před hotovou věc. Buď se provdá za otce svého dítěte, nebo pro něj jako dcera skončila. Velmi tvrdé řešení, ale jak znám svého muže, je neústupný. Je mi moc líto, když svou vnučku vídám tak málo. Dcera je tvrdohlavá stejně jako manžel.
Víte, nelíbí se mi dnešní svět. Často vzpomínám na dobu svého mládí, když jsme se s manželem vzali, když se nám narodila dcera. Tenkrát jste nenašli moc nemanželských dětí, na jejichž matky se společnost dívala s despektem. V duchu dávám muži za pravdu, že rodina je rodina. V neděli jsme chodívali na procházky, potkávali jiné rodiny a přišlo nám to naprosto samozřejmé. Občas jsme se zastavili v lahůdkářství U Holubů a dali si chlebíček. Pro nás to znamenalo příjemné zakončení víkendu. Klárka milovala chlebíčky s debrecínkou. Když je jedla, nejprve snědla vajíčko, pak okurku, pak papriku, po ní následovala debrecínka a nakonec samotný chlebíček. Lidem stačilo velmi málo a byli spolu šťastní. Nebo naše koulovačky a sáňkovačky v lesňáku. Když napadl sníh, vyráželi jsme se svými dětmi do lesního parku. A tam jsme si všichni užívali, bez ohledu na to, zda jste dítě či dospělý. Luboš Stárek míval s sebou zpravidla kameru a vše dokumentoval. Anebo naše silvestry. To se všechny rodiny v našem domě sešly a připíjely na nový rok. Já jsem měla vždy připravené řízky, Tomášková zase ovar, Jankovcová chlebíčky a jednohubky, každý se něčím spolupodílel. Chodilo se od jedné rodiny k druhé a veselilo se. To byly krásné časy. Osazenstvo našeho domu se změnilo a nám zbyly jen vzpomínky. Některá manželství byla vskutku mladá a budete se divit, že vydržela až dodnes. Třeba Jirka Novák se ženil už v osmnácti, důvodem bylo dítě na cestě. Jejich děti vystudovaly vysokou školu a staly se úspěšnými. Anebo JIndra Lukešová. Ta se vdávala už v sedmnácti, byla hodně mladá. Její muž měl pak autohavárii a ona se ve svých pětadvaceti stala vdovou. Ale aspoň pobírala vdovský důchod a jejich děti sirotčí.
Velmi často se ve svých vzpomínkách vracím ke své tetě Aleně a strýci Františkovi. Teta se provdala na statek, zatímco ona musela se svým mužem pracovat v družstvu, Františkovi rodiče zůstali po Únoru 1948 soukromými sedláky. Ani si neumíte představit, co všechno na statku měli a jaké dobroty si uměli vyrobit. Domácí šunku, máslo, tvaroh, domácí chléb, kozí sýry, o zabijačkách ani nemluvím. Všechno si dokázali vypěstovat a vyrobit, nakupovali velmi málo, protože byli soběstační Tetina rodina žila hodně pospolitě, ctili rodinné tradice. Když umíral starý pán, tetin tchán, přijeli jsme i my. Celá rodina s ním byla v jeho těžké hodině. Seděli jsme ve světnici, v rohu postel, v níž dědeček umíral. Tenkrát jsem byla hodně malá, dnes vidím, že se smrt brala jako něco přirozeného, důležité bylo, aby člověk umíral v náruči své rodiny. Už to vypadalo, že se dědeček propadá do spárů smrti, ale jeho žena mu natřásla polštář, posadila jej, on procitl a mohl se těšit z posledních chvil se svými nejbližšími. Když zemřel, jeho choť jej umyla a převlékla do svátečního obleku. A pak jej položili do svátečního pokoje, v němž se každý mohl s ním rozloučit. Rodina mu vystrojila důstojný pohřeb a pochovala jej na malém hřbitůvku. Také nechali za svého dědečka sloužit zádušní mši, protože si jej jeho rodina vážila. Za všechno, co pro rodinu kdy udělal, za jeho starostlivost a obětavost. Když o tom přemýšlím, chápu svého muže, když neuznává nesezdané páry a nemanželské děti.
Škoda, že lidé nesměli v předlistopadové době jezdit na Západ. Neříkám, že všichni, ale bylo to omezené. Kdyby jim ta možnost byla dána, možná by procitli a pochopili, že se u nás nežije špatně. Já sama přiznávám, že jsem měla radost, když se mi podařilo sehnat prací prášek či písek na nádobí ze Západu. Přišlo mi, že je tam vše o poznání voňavější a lepší. Tenkrát mi nedocházelo, že je to jen ubohé pozlátko. S nabytou demokracií se k nám kromě zboží, nových obchodních center, supermarketů, rovněž dostal i západní styl života. Styl, jenž rozbil tradiční rodinu, a do popředí se dostává jen mamon.
Kolik v dnešní době potkáte opravdových rodin, řekla bych, že tradiční rodina mizí stále víc. A místo ní nastupují páry s nemanželskými dětmi. Těžko to nesu, protože vidím, co to vše obnáší. Proto jsme si s manželem oblíbili třetí svět. Proto rádi cestujeme do zemí, jež patří mezi rozvojové. Lidé tam nemají moc a jsou zvyklí spoléhat se na svou rodinu. Bude to tím, že tam nefunguje sociální systém a zodpovědnost za život přejímá tradiční rodina. Jsou pospolití a pomáhají si. Což my už neznáme, zahlceni novými technologiemi a businessem. Vůbec se mi nelíbí show business, řekla bych, že má na mnohé lidi zhoubný vliv. Někteří lidé se chtějí podobat celebritám, které mají možnost vídat v televizi či si o nich číst v bulvárním tisku. To, co nám některé celebrity ze svého života prezentují, lze označit za ohavné.
Včera jsem dostala esemesku, která mě rozrušila. Nepatřila mně, psala ji Klárka svému příteli, ale omylem ji poslala mně. Za ní následovala hned další, v níž mi to potvrdila a omluvila se. V esemesce dcera vyčítala Ondrovi, že si jezdí na dovolenou jen s kamarády a ta poslední jej stála patnáct tisíc. Zatímco on si užívá, ona je odkázaná na svou mateřskou a je ráda, že vyjde. Ani jsem to manželovi neříkala, protože by se neovládl a na Ondru by vlétl. Naše dcera je hrdá, když ji někdy potkám, nikdy si ode mne nic nevezme, ani pro malou. Říká, že nic nepotřebuje. Když je tak hrdá, proč toto neuplatní ve svém vztahu s Ondrou? Otázka, již si často pokládám. On se dal do stavění domu, on samozřejmě ne, má na to firmu. Vidím to z jeho strany jako obyčejný kalkul. Bude to jen jeho. Je to sobectví, velké sobectví, protože život v rodině vás vede k tomu, abyste nemysleli jen na sebe. Ale v dnešní době je všechno jinak. Když už se lidé berou, mnohdy uzavírají předmanželské smlouvy. To za našich časů nebylo. Moc jsme toho neměli, ale uměli jsme se radovat. Víc jsme se smáli a pomáhali si.
Trpím, když vidím, že není mé dítě šťastné. Ale Klárka by se nikdy nesnížila k tomu, aby za námi přišla a řekla, že se jí daří špatně. To si raději nechá vše líbit od člověka, který jí udělal dítě a který se chová nezodpovědně. A nejen on, ale všichni jemu podobní, kteří nemají v sobě dostatek zodpovědnosti, aby uzavřeli manželství, když zplodili dítě. Takový muž nechová k ženě úctu, protože by jinak nedopustil, aby se stala svobodnou matkou. Kdyby mě mělo něco takového potkat, žila bych sama a vychovávala bych své dítě sama. Dítě by nosilo mé jméno. Když by otci dítěte nedošlo, že se má zachovat jako gentleman, ztratila bych o něj zájem. Na to jsem příliš hrdá. Muž, který postrádá úctu k ženě, je obyčejný floutek a hochštapler, nač s takovým marnit čas či plodit děti. Tomu by se měly ženy učit, učit se znát svou hodnotu a přitom si zachovat to, co ženu činí ženou.
Žijeme v neklidné době, v níž se střetávají dva světy. Jeden, který ctí odvěké tradice, kam bezesporu patří rodina a manželství, a svět druhý, v němž převládá nicota, marnivost, bezohlednost, chamtivost a nedostatek úcty. Proto jsem smutná a trápím se, ale vím, že s tím nenadělám vůbec nic. Místo takových stupidních workshopů, jakými jsou time management, komunikace se zákazníkem či jak dosahovat stále vyšších zisků, by měly ženy navštěvovat lekce o tom, jak si uchovat hrdost, pěstovat důstojnost, lekce o dotecích, o ženské noblese, jak dát muži najevo, zda je jí hoden či ne. A pak by zmizely nemanželské děti...
