Vrátila jsem se z dovolené v Turecku. Příjemný čas, když si chce člověk odpočinout. Nicnedělání je rovněž v našem životě zapotřebí.
Motto "Lenoch sáhne rukou do mísy, ale k ústům už ji nevrátí." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.24)
Vrátila jsem se z dovolené v Turecku. Příjemný čas, když si chce člověk odpočinout. Nicnedělání je rovněž v našem životě zapotřebí.
Velmi ráda si všímám, jak se lidé chovají, co ze sebe vyzařují, (vyzařují-li někteří vůbec něco), na dovolené má jeden možnost potkat nové tváře a vidět tak, jak jiní lidé žijí. V Turecku se mi naskytla příležitost poznat jednu Češku, říkejme jí třeba Jarmila. Ta byla v ubytovaná spolu se svým německým přítelem Hansem a synem Martinem ve stejném hotelu jako já. Netrvalo dlouho a dali jsme se všichni do řeči. Nestačila jsem se divit, co všechno jsem se dozvěděla.
České ženy se cizincům velmi líbí. Jsou hodně oblíbené u Němců, kteří u nich hledají lidské teplo. A také tělesnou rozkoš, neb Němky jsou v tomto směru poněkud chladné, rezervované a bez fantazie. Je to zřejmě i případ vztahu Jarmily a Hanse. Na první pohled je člověku zřejmé, že jde o nesourodý pár. Ona se vzezřením šlapky z chebského lůna, on již postarší muž se srdcem na dlani. Poznal ji před nějakým časem v nevěstinci, to už jí bylo přes čtyřicet, dnes se věkem Jarmila blíží padesátce. Do vykřičeného domu ji poslala samotná matka, aby měly na živobytí. Jednomu zůstává rozum stát, když vidí, čeho jsou některé matky schopny, jak dokážou být mnohé vůči svým dětem bezcitné. A to je i případ Jarmily. Ta díky Hansovi mohla zanechat nejstaršího řemesla, když jí on přislíbil pravidelné zabezpečení. Ne že by jí dával peníze, ale stačí, když jí nakoupí potraviny, oblečení, (totéž i pro Jarmilina syna Martina), k tomu se dají přidat i dovolené v zahraničí... Jarmila si velmi rychle zvykla na Hansův sponzorning, dnes už ví, že nemusí pracovat, stačí jí, čím jí a jejímu synovi její německý přítel přispívá na pohodlný život. Tomu se však pomalu začíná zajídat, když vidí, že je v podstatě využíván ženou, o které se domníval, že se dá na lepší cestu životem. Že začne pracovat jako jiné ženy, vždyť Jarmila kdysi pracovala jako zdravotní sestra a po nich je dnes velký hlad. Jenže Jarmila nechce, nechce to ani její matka, s níž Jarmila žije spolu se svým dvaadvacetiletým synem. Ten rovněž nepracuje. Tři lidé v dvoupokojovém bytě, v němž dominuje Jarmilina matka, která si stanovuje podmínky, za kterých se musí žít. Jarmila coby matčina pečovatelka a syn Martin jen tak do počtu. Nedokončil ani učební obor elektrikář, učil se téměř pět let, ale opakoval ročníky, aby pak ani výuční list nedostal. Mladý muž jako hora, k němuž se matka chová jako k pětiletému. Na dovádění v moři mu koupila nafukovacího delfína, s nímž synek dováděl. Velmi mi připomínal Mr Beana. Jenže Mr Bean je komik, jenž je v běžném životě velmi inteligentní muž. V Martinově případě se to tvrdit nedá. K radosti mu stačí nafukovací hračka, zahraniční dovolená all inclusive, kterou mu zaplatil matčin přítel. Když se jej zeptáte na práci, odpovídá vyhýbavě, totéž platí i o Jarmile. Práce se pro oba stalo něčím, čemu je třeba se vyhnout. Vždyť je tolik důvodů, proč se pracovat nemá, a Jarmila spolu se svým synem dokáží zdůvodnit, proč jsou raději doma, než aby pravidelně pracovali. Vstávat ráno není nic pro ně a to je i jedna z příčin, proč je nikdo do práce nedostane.
Jablko nepadá daleko od stromu. Jarmila svému synovi dává nepěkný příklad toho, že se pracovat nemusí. Že se dá celkem dobře parazitovat. Na společnosti, na příteli. A kdyby jeden doufal, že budou svému německému příteli alespoň kapku vděčni, může si o tom nechat jen zdát. Na dovolené se Jarmila chovala jako obyčejná šlapka, jenž se chovala k mužům vyzývavě, přece jen se něco ve vykřičeném domě něco naučila.
Při pohledu na lidi typu Jarmily a jejího syna si člověk uvědomí lidskou ubohost, omezenost, neskonalou lenost. Takoví lidé nemají vůbec o ničem přehled, chovají se jako zvířata. Dostat pořádně najíst a pak zalézt do klece a věnovat se nicnedělání. Jen tak zevlovat a zmarnit život. Jsou to lidé, kteří si svou životní cestu našli na úřadech práce, odkud je nikdo nedostane. Představa pracovat se pro takové stala noční můrou.
Práce člověka rozvíjí, dává smysl životu, lenost naopak vytváří z jedince jen lidský obal, pod nímž se neskrývá vůbec nic. Nuda je spouštěcí mechanismus k nepravostem, plodí jen zlo. Ale zkuste to vysvětlit těm, kteří se zuby nehty drží úřadů práce, kde vysvětlují, proč léta pracovat nechtějí a ani nebudou. Bez ohledu na věk, bez ohledu na pohlaví...
