Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

Motto "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas..." (Kazatel 2 - 3, Všechno má svůj čas, 3.1)

Cestování nám přináší tolik zážitků, jež se nám ukládají do našeho nitra. Lhala bych, kdybych tvrdila, že necestuji ráda. Naopak. Cestování miluji. A rovněž miluji exotická místa a nemám strach vydat se někam třeba i sama. Protože všude jsou dobří lidé, a jestliže ze sebe nevyzařujete žádnou ničemnost, nepřitahujete tím pádem žádné ničemy. 

I když tolik miluji cizí kraje, ve vzpomínkách mám uloženy jedny prázdniny u nás. Na českém venkově, kdy léta onoho stále pršelo a slunce si s námi hrálo na schovávanou. A lidé s ním neměli trpělivost a rychle vzdali hru na schovku. Jenže já vytrvala a věděla jsem, že slunce zachytím v jeho lumpačinách, že se budu i tu nejmenší chvíli vyhřívat v jeho paprscích. A budu přitom nahá. Léta roku onoho jsem se z prázdnin vrátila čokoládová, všichni se mě ptali, kde jsem pobývala. Že jsem musela léto strávit někde na černém kontinentu. Jenže chyba lávky. Čokoládový odstín mi darovalo slunce v Čechách.

Mí rodiče tenkrát měli domek v malé obci ve středních Čechách, bydleli tam takové tři roky, čili nebyli tam téměř žádní blízcí přátelé. Jen sousedé, kteří na ně nahlíželi jako na náplavu. Obyčejný domek na nicneříkající vesnici, v níž byste netušili, že vám může přinést něco nového. A rodiče se rozhodli odjet na tři týdny do Bulharska, a protože měli fenku Lady, chtěli ji vzít s sebou. Den před odjezdem navštívil můj tatínek veterináře, který mohl v případě miláčka Lady konstatovat jediné. Že tatínek přišel pozdě a Lady se tak nemohla zahraniční dovolené zúčastnit. 

Byla jsem proto požádána, abych přijela z města a psa jim na venkově hlídala. Proč ne. Manžel byl na vojně a já měla celé léto čas. Sice jsem nikdy nepobývala v žádném domě sama, bála jsem se kolikrát i v bytě, ale nebylo zbytí. Rodiče odfrčeli a já zůstala v baráku sama. Venku proměnlivo, velmi často pršelo, ale když vysvitlo slunce, nelenila jsem se vysvléknout se do naha a vystavovat se slunečnímu škádlení. A Lady se mnou v tomto směru držela basu. Když jsem se opalovala nahá na dvorku, ona u mě sedávala, její srst se ve slunci leskla a obě dvě jsme se těšily ze sluneční náklonnosti. Nejhezčí to bylo snad ráno. Vše kolem ztichlé, den se ještě nestačil rozhodnout, zda budou téct šňůry deště či se budou vysoušet chodníky, a slunce to vybalilo, jako by si bylo jisté tím, že většina populace ještě vyspává. Jenže jsem to nebyla já s Lady, my jsme nevyspávaly, vstávaly jsme plné očekávání dne nového. Nám se dostávalo sluneční energie jako jedněm z prvních.

Někdo by si řekl, že to musela být pěkná nuda. Být sama v domě a ještě k tomu na vesnici, kde nikoho neznám. Jenže já se odmalička nudit ani neumím. Tenkrát jsem objevila Williama Styrona a doslova hltala jeho román Ulehni v temnotách. Myslím si, že to, co mi kniha přinášela, ladilo bohatosti prožitků, jež jsem svým pobytem na vesnici pociťovala. William Styron byl snad první autor, u jehož slov jsem měla pocit, že vyjadřuje to, co bych nikdy nebyla s to popsat. A tak se tento pan spisovatel stal jedním z mých nejoblíbenějších.

Nekomplikovaný venkovský život, v němž čas tak přirozeně plynul. I to se ve mně tenkrát zapisovalo, že jsem se cítila nesmírně šťastná. Žádné moderní vymoženosti, ale kotel na uhlí, když jsem chtěla mít teplou vodu v koupelně. A když jsem chtěla prát, platilo totéž. Musela jsem zatopit ve velkém kotli v prádelně na dvorku a dát se do vyvařování prádla. K tomu necky se studenou vodou na máchání a jediným výdobytkem civilizace byla ždímačka. Ale prádlo bylo tak voňavé a čisťounké. 

Jediný smutný moment, který jsem pocítila, byl venkovský pohřeb. Kolem našich oken kráčel pohřební průvod a já si uvědomila konečnost našeho bytí na tomto světě. Ale jinak jsem do sebe nechala vsáknout všechnu tu bohatost, jež máte možnost poznat, trávíte-li čas na venkově, kdy jste velmi blízko přírodě a uniká vám městský ruch a všemožná technika.

Když jsem nečetla, když jsem se neslunila, mohla jsem pracovat na zahradě. Nebo jsem si na dvůr vytáhla šlapací šicí stroj a mohla jsem si ušít něco nového na sebe. Měla jsem velké množství fáčoviny, kterou jsem nejprve obarvila a pak z ní vykouzlila kabátek. Látku jsem prošila vatelínem a vznikl jedinečný kus oblečení. Šít na dvorku, komu se to jen tak poštěstí.

Když skončily tyto tři krásné týdny na venkově, měla jsem pocit, že ve mně uzrála malina. Malina plná šťávy a přesladká. Prožila jsem jakousi renesanci, jejíž vůni i tvary cítím ještě dnes. Nemusíte cestovat do zahraničí, nemusíte být se svým milým, on takový pobyt na českém vzduchu, v němž se honíte se sluncem, dokáže do duše vepsat zážitky, na něž se nedá zapomenout. Prázdniny, v nichž jsem nechala slunce, aby nahlédlo do mého nitra, protože jsem mu bezmezně věřila, protože jsem věřila, že mé důvěry nezneužije jako někteří lidé. Nechala jsem slunce prostoupit místy, kam jen tak někoho nepustím, ale slunce mohlo. Slunce není zrádce.

Pan Werich kdysi napsal "Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." Jeho slova si přenáším do svého života. Když už jednou jsem, koukám, abych byla. Abych byla pořád tou, jakou jsem, a je jedno, zda jsem někde v exotice či obyčejné české vesnici. Řeknu obyčejná, ale přemýšlím-li víc o významu tohoto slova, musím říci neobyčejná. Protože mi přinesla prožitky, o nichž jsem se chtěla s vámi podělit...