Pátek. Kdo by ho neměl rád. Představa dvou volných dní vnáší úsměv do tváří. A jak tak kráčím cestou, jež je plná listí, ucítím vůni suchého listí. A to mě vrací do dětství...
Motto "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)
Vůně listí. Má různé podoby a může v člověku vyvolávat roztodivné pocity. Je-li vlhké, tlející, vybaví se mi hořká vůně hřbitovů. Ponurá nálada, melancholie, hluboký smutek. Ale suché listí voní úplně jinak. I jinak zní. Ve mně suché listí vyvolává vzpomínku na dětství.
Do školy jsem odjakživa chodila ráda. Vládl tam pořádek, učitelky byly kvalifikované a dokázaly nás motivovat. Třeba sběrem bylin. Každá třída sbírala byliny, nejvíc jsme sbírali květ lípy, březové listí, hluchavku a kopřivu. Stačilo vyběhnout ven a přinést domů čerstvé listy a květy. Maminka pak vše sušila na půdě, kam svítilo slunce a byliny nepotřebovaly žádnou sušičku jako dnes. Všechno se odvíjelo přirozeností sobě vlastní. Naše půda voněla. Voněla sušenými bylinami a bylo tam příjemně. Když se všechno usušilo, maminka nasypala byliny do papírových sáčků a my je pak nosili do školy. Každá třída měla velké papírové pytle, do nichž se střádaly nasušené byliny. Jak bylo příjemné učit se v místnosti s tolika příjemnými vůněmi. Škola voněla po bylinkách. A když se pytle naplnily, přijela auta, která vše odvezla. A my mohli sbírat nanovo. Od jara do léta. Nám to přinášelo radost, mohli jsme mezi sebou soutěžit, která třída nasbírala nejvíc. A škola za to také něco dostala. Na podzim přišly na řadu žaludy a kaštany, opět jsme měli co nosit do školy, věděli jsme, že pomáháme přírodě, že pomáháme lesní zvěři.
Nevím, jak je to se sběrem léčivých bylin v dnešní době. Zda i dnešní děti mají možnost sbírat a sušit byliny a nosit je do školy. Děti se dokáží nadchnout pro spoustu věcí, každé dítě si připadá důležité tím, že vykonává něco prospěšného. Hodně záleží na prostředí, jak dalece je dokáže motivovat.
Doba se od mého dětství velmi změnila, nezralá demokracie dala propuknout nepěkným lidským vlastnostem. Je mezi námi spousta nelásky, mnoho lidí píše své názory na sociální sítě a neumí to vyjádřit jinak než slovy plných nenávisti, jimiž útočí proti jiným. Nechali jsme do svých životů vstoupit šikanu. Tímto svým blogem chci odvést pozornost čtenářů od nehezkého, chci v nich vyvolat příjemné pocity. A těmi jsou bezesporu voňavé byliny, k nimž se také vracíme. Rádi se navracíme k tomu, co tu kdysi bývalo, co zůstalo v našich vzpomínkách. A pak jen stačí, abychom vyšli do přírody a ucítili v ní cosi, co nás navrací do dětství.
A jak tak hovořím o návratu, vybavují se mi verše Antonína Sovy "Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce květ voněl, že svedl nás z cesty, kde šeřivým stříbrem tekl nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme, kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zamlklým..." (Ještě jednou se vrátíme). Jak příjemné je číst klasika, v jehož slovech nacházíme hloubku prožitku a vzpomínky na časy, jež tu byly a už nejsou. Slova jeho ústy vyřčená vyznívají jako studánka čisté vody, jsou tím nejjemněji zahraným pianissimem, což je něco, co v dnešní době postrádám. Měli bychom si svou mateřštinu hýčkat a nedovolit ji jakkoli ničit hrubostí, za níž se skrývá naše nenávist i frustrace. Vždyť to, jak se člověk dokáže vyjádřit, je odrazem jeho ducha. A kolik duchaplných lidí ve svém okolí i celé zemi najdeme?
