Vyprávění čarodějnice, která se právě vrátila ze sletu, a bolí ji celé tělo. Letěla až do Velkých Losin
Motto "Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle." (Kazatel 7 - 9, Stejný úděl všech, 9.7)
Právě jsem se vrátila domů z našeho sněmu. Řeknu vám, že mě tahle cesta rok od roku víc zmáhá. To když jsem byla mladá, když mi bylo pouhých tři sta let, to se to létalo, to se to tancovalo na Petrových Kamenech, ale dnes? Když je vám pět set, to už není tělo jako zamlada. A moje koště už také nekráčí krok s dobou, mám jedno z nejstarších, každou chvíli mu něco upadne a já to vyspravím jen tak hala bala. To víte, stárnoucí čarodějnice. To Brunhilda ta má panečku zánovní koště, létá na něm jako raketa. Ale to moje se jen tak plouží a mě pak cesta zmáhá. Ale nepřiletět na sněm, to si čarodějnice koleduje, že ji z čarodějnické strany vyloučí a ona upadne v zapomnění. A upadnout v zapomnění není pro nikoho milé. Vždyť kolikrát kolem sebe vidím lidi, co upadli v zapomnění, a víte, že mi je jich líto? Jak jsou sami, jak k nim nikdo nechodí a jim je smutno. Smutek není dobrý pro lidi, natož pro čarodějnice.
Musím být víc ve formě a víc si hledět koštěte. Aby dobře létalo. Je to moje živnost, létat na koštěti a dívat se, jak to na světě chodí. A jsou tu i povinnosti, což je slet ve Velkých Losinách. Ty už toho pamatují. I doby, kdy nás čarodějnice lidi pálili. Pokaždé jim věnujeme tichou vzpomínku. Ubohým čarodějnicím. Tichou vzpomínku na ty, které skončily upálením na hranici. Pak Vilemína přečte program a po něm následuje zábava. Ta je na sletu úplně to nejlepší. Můžeme debužírovat. Pokaždé se tam tak naprásku, že se ani nedivím, že mi koště neletí. Jsem moc těžká a koště je zvyklé, že jsem bývala štíhlá. Co myslíte, že jsme včera debužírovaly? Samé delikatesy, které si jako osamělá čarodějnice nemůžu dopřát. Pořád je to jen vařený netopýr, ten je samá kost a masa pomálu. Jenže na sletu to už je jiná káva. Vrány na grilu, havraní křídla, soví polévka. Mňam. Snad nejvíc se cpala Ugrofína, že jsme ji od jídla odháněly, aby vyšlo na všechny. A ta soví polévka. Takovou ani moje maminka neuvařila. A když jsme se natláskaly těmito dobrotami, přišla na řadu naše vizáž. Xenie si nás vzala do parády. Pořád frčí bradavice, čím víc, tím líp. Fanuša tam fňukala, že žádnou bradavici nemá, ale Xenie ji uklidnila, že už se dají některé transplantovat. Krom bradavic nám ukazovala, jak si máme šlechtit své drápy. Ty jsou taky pořád v kurzu. A na nohou dlouhé chlupy. Na hlavě nesmíme zapomenout nosit vrabčí hnízdo. Čím větší, tím lepší.
Ještě než jsme se pustily do rejdění na Petrových Kamenech,přihlásila se Ludovíta. Se stížností. Že na nás vláda nepamatuje. Jako bychom v ní neměly své poslankyně. Co ty nám toho naslibovaly, abychom je zvolily, a jak vidno, skutek utek. Vyplácejí se příspěvky těm, příspěvky oněm,ale nám nikdo nic nedá. A tak jsme sepsaly vládě petici, v níž jsme si postěžovaly na to, jak jsme diskriminované. A zvlášť v dnešní době, kdy menšiny vládnou většinám. Ať si nás také dají do svého programu, jinak si budeme stěžovat do Bruselu. Tam máme své konexe, čarodějnic je tam dost. Ať se vám to zdá, či ne, ona i čarodějnice má svá práva. Věřili byste, že i nám posouvají odchod do důchodu? Ale kdo zaměstná čarodějnici, které je přes pět set? Na to také nikdo nemyslí, proto ta petice. Jestli má být demokracie, musí platit i pro čarodějnice. I ty mají svá práva, umí se ozvat, když vidí, jak to na světě chodí. Že na ně vláda nepamatuje. Asi to bude tím, že je tam dost Trepifajkslů. A s nimi je každé pořízení těžké. Ti myslí jen na sebe a nějaká čarodějnice jim je ukradená. A to je škoda, protože bez čarodějnic by to na tom světě nešlo.
