Mně komunisté nechybí

Pomalu nastává doba dovolených a nikdo si neumí představit, že by musel žádat o devizový příslib. Dnes můžeme cestovat, kam se nám zachce. Jen k tomu potřebujeme peníze

Motto "Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost, hůl jeho prchlivosti vezme za své." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 22.8)

Žádost o devizový příslib. Vymysleli komunisté, protože měli rádi přehled o všem, o každém, neradi něco povolovali, mnohem radši lidem přikazovali. Tuto žádost musel podat každý, kdo chtěl vycestovat na Západ. Jen málokdo se setkal s jejím kladným vyřízením. Rozhodovaly kontakty, úplatky, ale hlavně o všem rozhodovali komunisté.

Na devizový příslib nedosáhl každý. Jen malé procento obyvatel dostalo na tuto žádost kladnou odpověď. A jediné, kam se dalo v létě jet bez omezení, byly NDR, Maďarsko, Rumunsko či Bulharsko. Ani k velkému bratru Sovětskému svazu se nedalo jet bez pozvání či prostřednictvím CK. Totéž platilo o Polsku. Turismus provozovaly Čedok, Rekrea či Cestovní kancelář mladých. Počet zájezdů byl značně limitovaný a uhrát nějaký na Západ či Jugoslávie znamenalo mít kontakty nebo si vystát frontu přes noc. V nejistotě, že se na mě dostane.

V žádosti o devizový příslib toho komunisté potřebovali hodně. Potřebovali detailní znalost žadatele, který musel vyplnit zemi, pro niž byl devizový příslib požadován, datum a účel cesty. Dále se musela vyplnit organizace, v níž žadatel pracuje, případně škola, na níž studuje. Adresa zaměstnavatele a pracovní funkce žadatele v organizaci. Dále se musel uvést rok poslední uskutečněné soukromé cesty do nesocialistických států, počet dnů pobytu, navštívené země a účel země. A když toto vše vyplnil, musel odnést do Československé banky, jež rozhodovala o přidělení příslibu.

I když žadatel získal příslib (moc jich ale nebylo), neznamenalo to, že má vyhráno. Musel žádat u svého zaměstnavatele o souhlas, k devizovému příslibu se vyjadřovala komunistická buňka podniku, kde žadatel pracoval. Dále musel žádat o souhlas uliční výbor v místě, kde bydlel. Muži se museli s žádostí obrátit na Vojenskou správu. Zkrátka souhlasů bylo zapotřebí mnoho, stačilo, aby se někdo vyjádřil, že cestu do zahraničí nedoporučuje, a bylo po cestování.

Na absolvování tohoto všeho bylo zapotřebí pevných nervů a vůle se nevzdávat, protože tu bylo dost těch, kteří záviděli. Kteří vycestovat nemohli, byli to hlavně vojáci a policisté. Ti zprvu nesměli ani do socialistických zemích, na Západ nikdy. Když se nakonec našinci poštěstilo vše vyřídit a mohl vycestovat na Západ, čekal jej mnohdy po návratu výslech na policii. Vzali si jej do prádla estébáci, kteří se vyptávali, zda někde narazil na české imigranty, zda s nimi hovořil, zda viděl žebráky, mám-li to celé shrnout, estébáci se činili, aby dotyčnému cestu do zahraničí znepříjemnili.

Jestli někomu taková anabáze chybí, pak je snad blázen. Nepopírám, že nežijeme v jednoduché době, ale je lepší než za soudruhů. Za nich vládl nepořádek, vládli nám nevzdělaní hlupáci, kteří znepříjemňovali život. Kradli ze společného, nedbali na tvář měst, budovy tak chátraly, vybourali v mnoha městech historická jádra a nahradili je panelákovými krabicemi. Továrny i ekonomika pomalu dosluhovaly, až se situace stala neudržitelnou a oni raději vyklidili pole. I když slovo vyklidili, je diskutabilní. Přesunuli se jinam, ale mnozí z nich si svůj vliv ponechali. 

Komunisté mně věru nechybí, protože nikdy nebyli demokratickou stranou. Zničili myšlení lidí, proto je zapotřebí být před nimi ostražitý. Zruinovali ekonomiku naší země a my se s jejich důsledky vyrovnáváme i dnes. Ono nejde sázet jen na sociální jistoty, protože ty něco stojí. Musíme myslet na naše děti, na to, aby se měly v budoucnu dobře. Nelze proto volit strany, jež proklamují krátkodobou hojnost, která vede jen k tomu, že je státní kasa prázdná. Je nutné myslet na zítřek a podle toho se rozhodovat. Ale bez komunistů...