Nejen Jan Amos Komenský je mi blízký svým poselstvím, jež ponechává českému národu, z úst Marty Kubišové jeho slova rovněž zaznívají
Motto "Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať je málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost." (Kazatel 5 - 6, Bída bohatých, 5.11)
Už nejsem mladá. Ale tím se netrápím. Je tu však něco jiného. Nebo spíš je tu někdo jiný, vůči němuž je potřeba pocítit jistý neklid. A tím je můj národ. Můj národ český. Někdy na něj žehrám, ale jsem jedním z něj, proto bych nikdy neměla zapomenout, že jsem z něj vzešla.
O mém národě tu psali už jiní. František Palacký, Jan Neruda, Alois Jirásek, Jaroslav Seifert, velmi blízký je mi Jan Amos Komenský. A jeho slova vyzpívala Marta Kubišová v roce 1968. Ten rok jsem zažila. Zažila jsem i strach z okupantů. Zažila jsem i strach z let, jež následovala po okupaci.
Jak jsem si oddychla v Listopadu 1989. Věřila jsem, že už bude jen dobře, že už se nikdy nevrátí roky slovenského Gustáva Husáka, že už tu nebude hegemonem komunistická strana. Všichni víme, že když se loď potápí, první utíkají krysy. A tohle se nějakým způsobem u nás odehrálo po Listopadu 89. Prospěcháři, kteří vstoupili do KSČ, ji v nové společnosti opustili stejně jako krysy, aby si nasadili masku bezúhonného člověka, jemuž jde především o náš národ. A tak je tu máme stále, zrádce, oděné do jiného kabátce, ale ten svůj, ten hadí, neodložili, a dá se tak čekat, že zlo nevymřelo. Že se tu stále budou dít věci, které nemají nic společného s národem českým. Že za vším je jen hlad, chamtivost, abych měl co nejvíce.
Je mi jasné, že se od Listopadu 89 napáchaly chyby, což se stává s příchodem každého nového společenského řádu. Udělali jsme však jednu nezvratnou chybu a to budu opakovat stále. Nevypořádali jsme se se zrádci svého národa, kteří nás zaprodali svým členstvím v komunistické straně od roku 1968, aby se tohoto členství rychle zbavili v nové době. A nám se to neustále vrací. A může se nám to i vrátit v podobě pana Účelového, jenž by chtěl stanout v čele našeho českého státu. neb v jeho životě platí jediné. Urvat pro sebe víc a více.Nelze proto dát hlas někomu, kdo se proviňuje vůči nejzákladnějším morálním zákonům nejen naší země, ale zákonům obecně lidským.
Bohatost člověka se neměří jeho kontem v bance. Bohatost člověka se měří silou jeho ducha, jeho mravními zásadami, jimž se nikdy nezpronevěří. A to je něco, co pan Účelový nikdy mít nebude, nikdy nedosáhne velikosti, již tu po sobě zanechal mladičký Jan Palach, a další velikáni českého národa, jakými byli Vladislav Vančura, Karel Poláček, Ota Pavel, Jaroslav Seifert, Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Emil Zátopek... Po panu Účelovém tu zůstanou především skandály, kterými zatížil českou i evropskou společnost. Pan zbohatlík Účelový se nikdy nemůže vyrovnat odkazu našich předků, nikdy nepředčí odkaz Jana Amose Komenského, jenž tu pro náš národ zanechal svého ducha a uznání nejen v naší zemi, ale i v zahraničí.
Netrpím žádnou nenávistí vůči jiné rase, vůči jinému národu. Pouze nemohu vystát oportunisty, lidi, kteří mění svá politická přesvědčení podle toho, jaká politická linie je v kurzu. Ve svých názorech vycházím ze svých vlastních zkušeností, vím velmi dobře, jak nechutná život pod bičem komunistickým. K vytváření názoru na svět mi pomáhá cestování, setkávání se s jinými národnostmi, jinými kulturami. Hodně čtu a stále se vzdělávám, nechci nikdy ustrnout.
Jako dítě jsem zažila smrt Jana Palacha, tenkrát mnou hluboce otřásla a nikdy ji nevymažu ze svého života. Utrpení maminky Jana Palacha, jež musela prožívat po smrti svého milovaného syna. Vím, že nikdy nesmíme zapomínat na jednoho z nejstatečnějších Čechů v naší novodobé historii. Nikdy bych se nezpronevěřila odkazu Jana Palacha, protože tu nechal morální i duchovní poselství. Což je něco, co zbohatlíci těžko chápou, něco, co těžko pochopí člověk, jenž se nenarodil Čechem, ale chtěl by Čechům vládnout. A v tomto spatřuji velké nebezpečenství pro svůj národ, proto píšu tento blog, chci se tím zařadit mezi všechny ty, kteří na hrozbu pana Účelového upozorňují. Protože pan Účelový může znamenat pohromu v české historii.
Rozloučím se dnes úryvkem z básně Září od Jaroslava Seiferta, jehož narozeniny si připomínáme právě 23. 9. (1901 - leden 1986). "Na drátě, který teskně zpívá, vlaštovka sedí zimomřivá a déšť jí stéká po fráčku. Je září, měsíc pasáčků."
Náš velký básník dostal 10. 12. 1984 Nobelovu cenu za literaturu, komunistický tisk uvedl jen suchou poznámku, neboť pro komunisty byl Jaroslav Seifert nepohodlný. Kritizoval jejich praktiky vůči autorům, kteří se nebáli oponovat komunistické diktatuře. A tak zatímco se pan Účelový realizoval členstvím v KSČ, pan Seifert se nikdy netajil svým postojem k této straně. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. A tak zatímco pan Účelový šplhal ve svém kariérismu stále výš, protože peníze jsou jeho jedinou modlou, pan Seifert dožíval v jisté osamělosti, protože pro něj bylo zachování si čistého štítu, zachování morálních hodnot, životní prioritou. A takové lidi si musíme připomínat a nesmíme připustit, aby v čele našeho státu stanul člověk, jemuž nejde o nic jiného, než aby si plnil svůj další cíl. A tím cílem se stal náš národ...
