Není příliš obvyklé v našich končinách, abychom se setkávali s manželstvími, která trvají 65 let. A v tomto svazku žijí mí rodiče. Ti v těchto dnech slaví 65. výročí svatby..
Motto "Žena statečná je korunou svého manžela, kdežto ostudná mu je jako kostižer v kostech." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 12.4)
Není příliš obvyklé v našich končinách, abychom se setkávali s manželstvími, která trvají 65 let. A v takovém svazku žijí mí rodiče. Ti v těchto dnech slaví 65. výročí svatby..
Brali se tenkrát velmi mladí. Jen považte, mamince bylo pouhých osmnáct let, tatínkovi o čtyři roky víc. Od samého počátku si nastavili pravidla, kterými se po celý svůj život stále řídí. Domluvili se, že maminka zůstane ženou v domácnosti, tatínek měl na starost obživu rodiny. Pro mě a mého bratra to bylo velmi pohodlné, žádné mateřské školky, žádné školní jídelny, žádné školní družiny. Měli jsme svůj domov, o jehož funkčnost se starala maminka. Myslím si, že je-li žena chytrá, nemá zapotřebí se svým mužem vést boj o dominanci, který zahubí kdekterý vztah. Muži nejsou komplikovaní v porovnání s ženami, nemají rádi žádné zbytečné hádky, jim v podstatě k životu stačí velmi málo. Nehašteřivá žena, která umí vytvořit domov, neoponuje mu, ale myslí si své. Žena, která udělá muži dobře v posteli a ´vychovává společné potomky.
I když moje maminka nepracovala, neznamenalo to, že by byla někdy lenivá. Je velmi činorodá, nikdy se nedokáže nudit. Šila nám oblečení, pletla svetry, hodně četla. A když ji náhodou přepadla potřeba něco v domácnosti změnit, neváhala stěhovat nábytek. Když jsme přišli domů ze školy, tam, kde dřív byla ložnice, stál obývací pokoj, na jehož původní místo přestěhovala ložnici. My jsme pak nemohli nikdy nic najít, tatínek v ty okamžiky nesmírně zuřil. A ona jeho výlevy vzteku zvládala na jedničku. Myslela si své a zbytečně nepřilévala oleje do ohně.
Když jsme začali s bratrem studovat VŠ, znamenalo to velkou zátěž pro rodinný rozpočet. Ale zvládnout se to dalo. Brala jsem tenkrát prospěchové stipendium a už nai studiích jsem si přivydělávala jako lektorka angličtiny, případně tlumočnice. Můj bratr studoval medicínu, a protože se zavázal, že se po VŠ vrátí zpět na sever Čech, mohl pobírat krajské stipendium, které cele pokrylo jeho potřeby.
Mým rodičům je už přes osmdesát let, přesto zvládají život a jsou plně soběstační. Jako mladí si přáli mít samozřejmě děti, ale když jsme s bratrem dospěli, nechali nás, abychom už sami zvládali život. Oni si své splnili, přestřihli pomyslnou pupeční šňůru. Mohli si opět žít životem jeden pro druhého. Nikdy se neobětovali pro vnoučata, jak to dělají mnozí senioři. Občas pomoci, to ano, ale to bylo vše. A co je na naší rodině hezké, je skutečnost, že našimi tématy nejsou choroby. Někteří lidé seniorského věku dokáží hovořit jen o tom, co je kde bolí, jak vysoký krevní tlak mají, zda je trápí cukrovka, dalo by se ve výčtu jejich zdravotních problémů pokračovat. V podstatě si tito lidé naprogramovali svůj mozek na negativní informace, jejich tělu nezbývá nic jiného, než toto přijmout. V naší rodině se držíme filozofie, že ve zdravé mysli je zdravé tělo. Na naší mysli záleží v životě nejvíc. Co dovolíme, aby okupovalo náš mozek, to jej pak okupuje a negativní informace mohou být spouštěčem všemožných zdravotních problémů. Od lidí s takovým založením je zapotřebí držet se co nejdál, svou zápornou energií jsou svému okolí otravní, dokáží jen vysávat, vše nezdravě infikovat a zamořit..
Filemón a Baukis, jedna ze starořeckých bájí. Dva milující se lidé, kteří spolu prožili spoustu roků. A když nadešel čas, kdy měli opustit tento svět, začali obrůstat listím a proměnili se ve stromy. Filemón v dub a jeho žena Baukis v lípu. Mí rodiče nepatří do řecké mytologie, patří však u nás k výjimečným manželským dvojicím, které to spolu dotáhli do pozdního věku. A tak by to mělo být...
