V pátek jsem svezla domů svou sousedku. Jakmile nasedla do auta, spustila svůj dlouhý monolog, co všechno podniká...
Motto "Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Před ručením, leností, ničemností, 6.10, 6.11)
V pátek slyším, že na mě někdo volá, rozhlédnu se a vidím svou sousedku. Jestli ji mohu vzít domů. Proč ne. Ráda lidem pomohu, když to situace žádá.
Jakmile sousedka nasedla, začala hovořit o sobě. Poslouchala jsem ji, co všechno ve svém důchodovém věku zvládá, nutno podotknout, že se mi zdál její monolog až příliš dlouhý. Vyhýbám se lidem, kteří mají tendenci hovořit jen o sobě, aniž by pustili druhého ke slovu. Drnčí mi z nich hlava. Dokonce si vzpomínám, že jsem tuto paní navštívila, aby mi ukázala své fotky z cest. A ona nebyla tenkrát k zastavení. Já se ke slovu nedostala, zatímco ona mě atakovala novými informacemi. Po hodině s takovým člověkem se cítím naprosto vyčerpaná, protože je s ním velká nuda. Jestliže jste s někým, kdo hovoří jen o sobě, bývá těžké udržet pozornost. Aspoň mně se to stává. Ráda jsem ji svezla i za cenu toho, že to bude ona, kdo zaplní veškerý prostor naší komunikace.
Jakmile mi dopodrobna vylíčila, co je nového v jejím životě, přešla na téma důchodci, neb je jí velmi blízké. Sama je v důchodovém věku, a jak možno vidět, má se dost dobře. Moje sousedka se na internetu dočetla, že kdosi z TOP 09 psal o velmi dobré životní úrovni našich důchodců. A to ji velmi rozladilo, protože takový názor nesdílí. Že prý se u nás důchodcům nežije dobře. Oponovala jsem tím, že ona létá každoročně dvakrát k moři. To sice přiznala, ale reagovala na to tím, že jsou důchodci s nízkou penzí. A také takoví, kteří pobírají padesát tisíc měsíčně. Naše konverzace začala pozvolna nabírat na hlasitosti. Zatímco já jsem jí tvrdila, že ze svého okolí neznám žádného seniora, který by si stěžoval na svou životní úroveň, moje sousedka mi zatvrzele oponovala tím, že ne všem důchodcům se daří dobře. Že v jiných zemích se senioři mají podstatně lépe.
Řeknu vám, že jsem byla ráda, když moje spolujezdkyně vystoupila. A ona pravděpodobně sdílela obdobné pocity. Téměř jsme si vjely do vlasů, když jsme si každá stála za svým názorem. Škoda, že my Češi jsme věčně tak nespokojení. Že máme tendenci neustále se srovnávat s jinými národy, většinou s těmi, které mají vyšší životní úroveň. Ale proč nechceme uznat, že se máme dobře. Někdo argumentuje tím, jaké platy mají naši politici. Na to mám jedinou odpověď. Aby si to dotyčný zkusil, aby si zkusil, jaké to je být v politice. Každý přece máme tu možnost. A platí to i o vzdělání. Každý má možnosti vystudovat střední i vysokou školu. Zvlášť vysoká škola si žádá velkou disciplínu, hodiny, strávené nad knihami. Jenže jsou mezi námi lenoši, kterým práce ani studium nevoní. Čechům není neznámá závist. Někteří lidé pokukují po sousedovi a závidí. Že má soused lepší auto, lepší bydlení, více utrácí. Ale že je za tím vším spousta hodin práce, to už si málokdo ze závistivců chce přiznat.
Mně se u nás žije dobře. A chci-li si vydělat víc peněz, vím, že to záleží jen na mně. Jsem-li se svou prací nespokojena, mohu ji změnit. Vše záleží jen na mně. Bohužel to většina naší populace nechce připustit. Je mnohem jednodušší stylizovat se do postavy člověka, kterému štěstí nepřeje. A že to má dotyčný ve svých rukou, nevidí. Škoda, jinak by musel být zrovna tak spokojený se svou životní úrovní, jako jsem já.
