Zpověď mladého muže, kterému zemřela matka, on žil jen s ní, ona se o něj starala, její smrtí se dostává do nové situace, na což není zvyklý.
Motto "Jmění snadno nabyté se zmenšuje, kdežto kdo shromažďuje vlastní prací, tomu přibývá" (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)
Jmenuji se David a minulý týden jsem pohřbil mámu. Smrt k našim životům patří, nemělo by to být nic nezvyklého, mně bude v září třicet šest, ale máma už se nedožila svých šedesátin, které si plánovala oslavit v říjnu. Zemřela ve věku, kdy si jiní ještě života užívají.
Stalo se to nečekaně a vše šlo rychle, mám-li na mysli její schopnost vnímání. Jednoho březnového pátku se probudila s vysokou horečkou, ale k lékaři nešla, řekla si, že to přes víkend zvládne, a když ne, půjde na vyšetření až v pondělí. Ale nezvládla to. V sobotu upadla do kómatu, zavolal jsem jí záchranku, převezli ji do nemocnice a tam už se z kómatu neprobrala. Encefalitida. Ležela tam čtyři měsíce, překonala spoustu komplikací, ale stále se z kómatu neprobouzela. Lékaři ve mně žádnou naději nepěstovali a spíše mě připravovali na eventualitu, že když se máma probere, budou její životní funkce značně omezené. Ona tedy zemřela a minulý týden měla pohřeb. Malý pohřeb v okruhu nejbližší rodiny, kterou jsem já a její bratr, s nímž neudržovala hezké vztahy, a pár přátel.
Zůstal jsem úplně sám, nemám přátele ani žádnou partnerku. Navykl jsem si žít jen s mámou, táta od nás odešel, když mi bylo šest, a máma si nepřála, abych se s ním stýkal. Když přišel, neotevřela mu, když volal, řekla mu, že o něj nestojím. On to po nějakém čase vzdal, znovu se oženil, má novou rodinu a já ho nezajímám. Bydlíme sice v jednom městě, ale děláme, že o sobě nevíme. Pro mě je to cizí člověk, vůbec si neumím představit, že bych se s ním měl stýkat, máma mi o něm vybudovala představu, že je to gauner, který nás opustil, a já jsem nikdy nepátral po tom, co bylo příčinou. Měl jsem mámu moc rád a dobře se mi s ní žilo, protože mě milovala a všeho mi dopřávala. Domů si žádného nového partnera nepřivedla, říkala, že jí stačí, že má mě a že žádného chlapa nepotřebuje, že chlapi za nic nestojí a nemá smysl s nimi plýtvat čas..
Vystudoval jsem střední školu, dostal jsem na vysokou ekonomickou v Praze, máma mi pořád volala, že jí není dobře, že ji trápí to či ono, a tak jsem školu nakonec v prvním semestru vzdal a vrátil jsem se zpět k ní. Rázem ožila a všechny zdravotní problémy ustoupily.Řekl bych, že jsem jí cele nahradil partnera. Jezdili jsme spolu na dovolenou, chodili spolu na koncerty, do divadla, máma si nedokázala představit, že bych od ní jednoho dne odešel. Když zemřel její táta, čili můj děda, zdědila po něm garsonku, kam jsem šel bydlet, to mně bylo dvacet osm, ale odehrávalo se něco podobného jako s mou vysokou školou, máma trpěla různými zdravotními problémy, nakonec mě uprosila, abychom garsonku prodali a abych se k ní vrátil. Stalo se tedy to, co si přála. Přiznávám, že jsem se k ní vrátil rád, protože mi ubyly starosti, jak vše poplatit, neuměl jsem se uplatnit na trhu práce, zatímco má máma byla úspěšná. Obchodovala s kosmetikou a vypracovala se do manažerské pozice. Já jsem zkoušel pracoval v realitách, tam bylo zapotřebí pracovat na živnostenský list, pořídil jsem si jej, ale upřímně řečeno, moc jsem se nepřetrhl. Máma za mě platila zdravotní a sociální pojištění, já jsem neprodal téměř nic, ale jí to nevadilo, hlavně, že mě zabezpečila a chránila, jí to přinášelo uspokojení a mně vlastně také. Víc se mi líbilo být doma, jen tak si číst, být na facebooku, občas si zajít do fitka, někdy jsem uvařil, ale to mě moc nebaví, mám-li to shrnout, začal jsem se ve všem spoléhat jen na mámu. Ta na rozdíl ode mě dřela, ale říkala, že dře ráda, protože je šťastná, když jsme spolu. O peníze jsem se přestal starat, máma vše platila, i můj telefon, a když jsem nedejbože šel někam sám, nějaké peníze mi dala. Koupila mi i auto, ani o benzín jsem se starat nemusel, na vše dohlédla. Připadá mi, jako by moje máma byla chobotnice, která mě svými chapadly uchopila a každé její chapadlo mně přinášelo pocit naprostého bezpečí, lásky, klidu, pochopení. Měl jsem to rád.
Mí spolužáci ze školy jsou ženatí, spolužačky jsou vdané, mají rodinu a já jsem ze třídy jediný, kdo žije sám. Stal se ze mě starý mládenec, přitom jako chlap vypadám velmi dobře. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý, řekli byste, na první pohled atraktivní muž. Ale to je opravdu jen první dojem. Jinak jako muž, musím upřímně přiznat, za moc nestojím. Mé vztahy ztroskotaly, sice jsem měl pěkné a milé partnerky, ale máma svou žárlivostí všechny mé vztahy rozbila, a já, abych měl klid, jsem z každého vztahu vycouval, protože jsem si nedokázal představit, že máma opět onemocní. Z toho všeho plyne, že můj sexuální život nikdy za nic nestál, nikdy nebyl pravidelný a já si tomu nějakým způsobem přivykl. Zatímco většina mužů sex potřebuje, já ne, já bez něj dokážu žít. Dokázal jsem žít bez ženy, protože jsem měl svou mámu, jež mi teď strašně chybí, a já si nejsem jistý, zda ji vůbec nějaká žena může nahradit. Máma je máma, škoda, že ta moje zemřela tak brzy.
Se smrtí každé mámy odchází domov a já mám teď pocit, že jsem bezdomovec. Sice mám kde bydlet, ale není to žádný domov, když tam máma není. Dostal jsem se do situace, na niž jsem nebyl připraven. Abych opravdu neskončil na ulici, musím pracovat, pravidelně pracovat, abych byl schopen poplatit to, co platí každý smrtelník. Byt, telefon, jídlo, auto. Po mámě sice nějaké peníze zůstaly, ale ty pohltil pohřeb a výdaje, kdy byla v nemocnici. Ve svém věku nemám téměř žádné pracovní zkušenosti, když jsem se hlásil na výběrko jako bankéř či ekonom, nikde mě nevzali, nikde jsem neuspěl. A abych měl nějaké peníze, vzal jsem práci jako manipulační dělník v továrně, to mi přináší deset tisíc čistého. Byl jsem s mámou zvyklý na jiné peníze, deset tisíc je velmi málo, ale jako startovací bod to beru, vím, že se musím snažit, abych si vydělal víc, jinak budu muset prodat byt i auto, a to bych skončil na ulici jako houmlesák, i když se jím cítím už teď, protože bez mámy už to není život...
