Můžeme být rádi, že česká ekonomika šlape. Je jednou z nejvýkonnějších v EU. Většina firem je ziskových, proč tedy nedopřát lidem vyšší příjmy
Motto "Dobře si všímej, jak vypadá tvůj brav, starej se pečlivě o svá stáda." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými. 27.23)
Nejsem zastáncem toho, když někdo mamoní, když někdo hromadí zisky jen pro sebe. Tak by to nemělo být. Jestliže ekonomika prosperuje a prosperuje nejen díky celkové situaci ve světě, ale i díky zaměstnancům, mělo by to být vidět. A ne jen na účtech firem, ale i na účtech zaměstnanců, bez nichž by žádná ekonomika nevzkvétala.
Peníze má snad každý rád, ale záleží na tom, jaké priority jim ve svém životě dává. Jestliže mi peníze slouží, pak je to dobře. Ale jsem-li jejich sluha, je to špatně. Myslím si, že čím víc mají někteří lidé, tím víc penězům propadají. A může to platit o vlastnících firem. Když se dnes vede ekonomice tak dobře, proč to lidé téměř nepoznávají na svých platech? Když jsme čelili hospodářské krizi, obyčejní lidé to pocítili snad úplně nejvíc. Mzdy se jim zkracovaly a mohli být rádi, že nepřišli o práci. Jenže dnes je situace odlišná. Ekonomice se daří, česká ekonomika si vede jako jedna z nejlepších v rámci EU, ale platy našich lidí pokulhávají, dovolím si tvrdit, že dost, v porovnání s tím, co si na jejich pozici vydělávají kolegové v zemích EU.
Myslím si, že většina lidí na peníze slyší. Peníze přinášejí člověku svobodu. Proč si nepolepšit, když jsem v práci výkonný, když jsem jedním z těch, kdo se podílí na zisku? V tomto směru je naše země vůči svým lidem asketická. Proč se mají ze zisku těšit nejbohatší z bohatších? Proč právě oni nechtějí ocenit skutečnost, že i ten nejposlednější zaměstnanec si nese svůj podíl na hospodářských výsledcích?
Jestliže firmám dojde, že není vůbec od věci navyšovat platy svých zaměstnanců, mohou věřit, že se jim to v neposlední řadě vrátí. Lidé pak utrácejí víc, tím pádem se i víc vyrábí a koloběh plní svůj účel. Žádná rakev nemá kapsy, z tohoto světa odcházíme tak, jak jsme se narodili. Nazí. Dostane se nám nějakého svršku, ale naši nahotu nám nikdo neodepře. To by si měli říkat všichni ti lakomci, kteří jsou mnohdy majitelé firem bez ohledu na to, jak velká firma je. Jestliže boháč lační po tom, aby měl ještě víc, to už je otázka psychiatrická a takový člověk by měl být hospitalizován v léčebně pro duševně choré. Protože jeho chování vykazuje příznaky, jež jsou jaksi mimo normu. Žádný člověk není uzpůsoben k tomu, aby pozřel neomezené množství jídla a vypil neomezené množství nápojů. To zkrátka není možné. A totéž platí i penězích.
Chtějí-li politické strany zaujmout své voliče, měly by sázet na otázku zvyšování mezd. Protože jako země na to máme. V podstatě jsme na to měli vždy, protože Češi jsou nejen pracovití, ale dokáží si poradit s věcmi, které jsou pro jiné lidi z jiných zemí neřešitelný hlavolam. Proč tedy nepodpořit našince, když je jeho podíl na zisku nezanedbatelný.
Kdybych měla zhodnotit výsledky snažení našich politických stran od Listopadu 1989, musela bych říci, že bez ohledu na to, zda jde o stranu levicově či pravicově orientovanou, obyčejný smrtelník to příliš nepocítil. Korupce, snaha nahamonit si hlavně pro sebe, volič mě příliš neinteresuje, hlavně abych měl já, případně můj brácha, tak vypadá kolorit tradiční české politické strany. Životní úroveň se nám zvýšila, ale proč by ji neměli mít lidé ještě vyšší, když si ekonomika vede tak dobře.
Veřejný sektor nic nevyrábí, proto si myslím, že je na místě solidarita. Solidarita s těmi, kteří pracují ve výrobě či službách. A když už nic neprodukuji, měl bych mít na mysli hospodárnost. A platí to o všech sférách státní sféry. Sama osobně mohu hovořit o školství. Tam je potřeba hospodárně nakládat s finančními prostředky. Třeba už tím, že nebudu podporovat třídy, jejichž počet je nižší než deset žáků. Třeba tím, že ze škol zmizí umělá zaměstnanost a některé základní a střední školy se zkrátka zavřou. Porodnost se pohybuje cca 100.000 nově narozených dětí ročně a tento trend je vyrovnaný. Máme nadbytečné základní i střední školy a ty je zapotřebí zavřít, protože ukrajují velké sousto ve státním rozpočtu. Ve školství je peněz dost, není na místě navyšovat jeho rozpočet, je na místě racionálně hospodařit s penězi. A to školství moc neumí.
Voliči se jevili po mnoho let až přespříliš tolerantní a museli kolikrát skousnout prohřešky, na nichž si žádnou vinu nenesli. Dnešní volič si přeje, aby víc pocítil, že se české ekonomice vskutku daří. To znamená, že nejbohatší z bohatých budou muset připustit, že se na jejich zisku podílejí bezejmenní lidé. Ale i ti bezejmenní lidé mají nárok na to, aby byla jejich práce patřičně ohodnocena. To, že člověk ví, že je oceněn, funguje jako hnací motor. Takový člověk neváhá pro svou firmu nasadit své sily, svůj potenciál. Ale v případě firem, v nichž se podíl ze zisku děli jen mezi management, je možno toto brát jako velmi demotivující faktor. Lidé se cítí podhodnoceni, ztrácejí chuť pracovat. Není možné, aby tu byla hrstka nejbohatších, která už neví coby, ale je nutné, aby miliardáři a multimilionáři sestoupili ze svého piedestalu a podělili se o své zisky s těmi, kterým to také náleží, protože si nesou svůj podíl na zisku. A to jsou obyčejní zaměstnanci. Aby se mohli lidé občas cítit jako v pohádce. Jako v Zemi krále Miroslava...
