Letní povídka aneb chvála městské policii

Povídka vyprávějící o zaplacené dovolené na Mallorku, kam spolu jedou matka se svým dospělým synem. Bohužel vše neprobíhá dle plánu, pomůže městská policie Praha, ale i tak není jisté, zda naši cestovatelé do cíle dorazí.

Motto"Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle" (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

První den dovolené Andrey Vaňkové měl překvapivý začátek. Bylo pondělí ráno a ona se probudila s pocitem, že dnes nemusí nic (pracovala jako osobní asistentka v bance a svou práci upřímně nesnášela), jediné, co musela, bylo nasednout do auta a vyrazit směr Berlín, odkud letěla. Neletěla sama, letěla se svým synem Viktorem, jenž žil a pracoval v Praze. Viktor byl na rozdíl od své mámy nespolehlivý a neorganizovaný. A platilo to i v první den jejich dovolené, kdy mámě slíbil, že k ní přijede už v neděli večer, aby pak vše změnil na pondělí ráno, přesněji pondělí v osm hodin ráno. Andrea vstala už po šesté, ještě si chtěla upravit vlasy a vůbec připravit si vše v klidu. Nemohla se zbavit zvláštního pocitu, že se budou věci odvíjet opět jinak než podle předem připraveného scénáře. Zatímco si fenovala vlasy, odbíhala do kuchyně nakukovat na hodiny, aby věděla, kolik času zbývá do Viktorova příjezdu. Stačila si vysušit vlasy, nalíčit se, složit do kufru poslední věci, bylo před osmou hodinou a Viktor zatím nikde. Nechtěla si připustit eventualitu, že syn nedorazí. Jelo se na dovolenou k moři a to on si nikdy nenechal ujít. S mámou cestoval rád, stejně tak ráda cestovala máma s ním. Vždy spolu užili spoustu legrace a ani nevypadali jako matka se synem, spíš si je lidé pletli za milenecký pár.

Nicméně je pondělí ráno a hodiny ukazují osm. Viktor nikde. Andrea se snaží být klidná a říkat si, že kluk přece jen dorazí. Zatím mu nechce volat, představa, že by měl mít mobil vypnutý,(což je pak signál, že spí), ji děsí. Je první den její dovolené. Čtvrt na devět, po klukovi ani vidu. Andrea stále odkládá rozhodnutí, že mu zavolá. Po zkušenosti s ním ví, že by mohl být nedostupný a ona cítí strach spolu s velkou úzkostí. Protože se má jet k moři. Letět k moři z Berlína, musí být odbaveni do půl druhé odpoledne. Zatím si nepřipouští, že by měla letět sama. Je plná neklidu, neví, co dělat. Že nastal problém, je více než očividné. Že Viktor opět zklamal. Pokolikáté již? Kolik frustrací s ním už zažila? Že něco slíbil, ona se připravila a pak nic. Dnes je ve hře dovolená za třicet tisíc a Andrea nechce jen tak zbůhdarma vyhodit peníze do vzduchu. Nic naplat. Je půl deváté a je nutné začít situaci řešit. Bere si mobil, prsty se jí chvějí, když vyťukává Viktorovo číslo. "The person you are calling is not available at the moment, please try later" řečeno naší mateřštinou "Osoba, již voláte je momentálně nedostupná ..." A je to opět tady. Nejen že nepřijel, ale je nedostupný. Andrea nejdřív pobíhá po bytě, jako by jí toto mělo jakkoli pomoci. Čas rychle běží a je nutno učinit rozhodnutí v této typicky konfliktní situaci. Buď odjede do Berlína sama, nebo se dovolené vzdá. Jet do Prahy vyloučila, jen cesta tam by trvala přes hodinu. "Proč se to pokaždé musí stát mně? Proč jiné mámy mají děti, s nimiž se mohou chlubit? Proč Viktor neumí dodržet své sliby?" Být mámou je snad nejtěžší zaměstnání v životě, nedá se vystudovat. Andrea po své mámě zdědila velkou dávku tolerance a pochopení pro svého syna. Už od první chvíle, kdy jej spatřila. Uličník. Vždy svůj. Odmalička kráčející si svou cestou nedbající rad dospělých. Prý má být pyšná. Že porodila individualistu. Ale za jakou cenu? Že bude mít z něj pořád nervy v kýblu? Kreativita. Jedna z vlastností, jež po ní Viktor zdědil. A právě kreativita se jí teď hodí. Dostane spásný nápad.

"Dobrý den, městská policie Praha, co pro vás můžeme udělat?" ozve se hlas strážníka v telefonu.

"Dobrý den, tady Andrea Vaňková, volám vám s prosbou, zda byste mi mohli pomoci."

"A o co se jedná?"

"Víte, já mám jet se synem na dovolenou na Mallorku a letíme z Berlína, syn měl přijet dnes ke mně ráno a nepřijel, on bydlí v Praze, víte?"

"Vy myslíte, že se mu něco stalo?"

"Řekla bych, že se mu nestalo nic, ale že v tuto chvíli spí."

"A co my s tím máme dělat? Jet ho probudit?"

"Ano, chtěla jsem vás poprosit, zda byste se mohli jet podívat do bytu, zda ještě spí, musíme se odbavit z Berlína do půl druhé odpoledne."

"Paní, to je mi líto, ale k těmto účelům městská policie neslouží, to vám nepomůžeme."

"Víte, já vím, že to není standardní situace, ale dovolená je zaplacená, a když syn nepřijede, asi nepoletím bez něj, jsem rozvedená, stálo to dost peněz, opravdu by to nešlo?"

"A kde bydlí?"

"V Soukenické ulici."

"A má své jméno na zvonku?"

"To bohužel nemá."

"Ale jak jej máme vzbudit, to bychom museli zazvonit na všechny zvonky, což se nedělá."

"Tak víte co, zkusím najít jeho smlouvu na byt, a když ji najdu, zavolám vám zpátky, tam bude jméno jeho bytné."

"Tak tedy dobře."

Andrea položí telefon a začne zběsile hledat Viktorovu smlouvu. Má pocit, že čas tak neúprosně letí, že se bude muset se svou dovolenou rozloučit. Hle. Smlouva je tady i se jménem bytné. Vytáčí opět městskou policii v Praze.

"Městská policie Praha, co pro vás můžeme udělat?" ozve se stejný hlas muže, s nímž Andrea před chvílí hovořila.

"Dobrý den, ještě jednou, tady Andrea Vaňková, před chvílí jsme spolu hovořili o mém synu Viktorovi, našla jsem jméno jeho bytné, jmenuje se Amálie Svobodová."

"Dobrá, pošlu tam hlídku, ať zjistí, jaká je situace."

"A myslíte, že bych vám mohla zavolat, co jste zjistili?"

"To nemusíte, zavoláme sami."

Andrea je plná úzkosti, zloby, zlosti, ale ještě svou dovolenou nevzdala. Snad jí bude osud nakloněn a vše vyjde v její prospěch. Policie jí volá do patnácti minut.

"Vaňková, dobrý den," ohlásí se.

"Dobrý den, tady městská policie Praha, tak paní Vaňková, syn spal, vzbudili jsme ho a je na cestě na nádraží, vlak mu jede za dvacet minut. Přejeme vám hezkou dovolenou."

"Strašně moc vám děkuji, opravdu moc, ani nevíte, jak jste mi pomohli." Andrea pociťuje jistou úlevu a vděk policii. Viktor by tu měl být asi za hodinu, bude na něj čekat na nádraží, ale stejně není jisté, zda vše stihnou.

"Mami, prosím tě, promiň mi to, ani nevím, jak se mi to mohlo stát, měl jsem dojem, že jsem si nastavil budík, asi se vše vypnulo," omlouvá se Viktor, když uvidí mámu před nádražím.

"Jsi idiot, jestli nám letadlo uletí, pak to máš na triku a zaplatíš mi mou dovolenou, je ti to jasné?"

"Jo, ale měli bychom to stihnout, sice na poslední chvíli, ale stihneme to."

Cesta do Drážďan proběhla bez zádrhelů. Žádné zácpy, žádné havárie, žádné práce na silnici. Ale jen do Drážďan. Pak se situace obrátila. Doprava zhoustla a jede se krokem.

"Vidíš, cos zavinil? Nervy mám jak špagáty, ale jestli to nestihneme, pak si mě nepřej," vyhrožuje Andrea synovi, který se tváří zkroušeně, dochází mu lapálie, kterou zavinil.

Nejdéle trvající cesta Andrey. Nejpomalejší cesta v jejím životě. Cesta, při níž vyslovila tolik vulgarismů. Když zácpy pominuly, jela jako šílená, až Viktor pociťoval trochu obavy, takovou mámu neznal.

Berlínské letiště. Andrea má pocit, že už dál nevládne. Viktor si rychle přesedne a zaparkuje auto, parkování je mámina slabina. Když přijdou do odletové haly, zbývají jim poslední minuty na odbavení. Andrea propukne v hysterický smích, lidé na ni překvapeně zírají. Ona ví, že se jí moře splní, že uvidí, jak si vlnka s vlnkou pohrávají a ona tak zapomene na vše nepříjemné, co ji na cestu na Mallorku potkalo...