Kyperská rošáda 4. část

Dobrý večer, zajímá vás, jak se dál odvíjí příběh na kyperském letišti v Larnace? Zda matka najde svého syna, a jak to vůbec dopadne s manželem, který podléhá alkoholu? Neváhejte a zvu vás k dalšímu počtení. Helena Vlachová

Prošla jsem tedy celé letiště, abych zjistila, že tam Marek není. Děsivá situace (aspoň pro mě, protože Marek pro mě znamená vše). Jako bych v realitě prožívala sen, jenž se mi nesčíslněkrát zdál. V něm jsem ztratila syn, běžím prázdnými ulicemi a volám jeho jméno. Plná zoufalství a beznaděje. Pokaždé jsem se ze snu probudila, abych zjistila, že nic z toho není skutečnost. Tentokrát se však o žádný sen nejedná. Jsem v zahraničí a nevím, kam se poděl můj syn. Rozhodla jsem se projít budovu ještě jednou, jenže bezvýsledně. Nakonec jsem vyhledala informace a tamní pracovnici požádala, zda by mohli vyvolat Marka a vyzvat jej, aby došel k informačnímu stánku. Jediné, co mě v té situaci zachraňovalo, byla má znalost angličtiny. Hlas angličtiny se silným kyperským přízvukem vyzýval mého syna, aby se neprodleně dostavil k informacím. I kdyby nakrásně Marek v hale byl, byl by se nikam nedostavil, neb nebylo ničemu rozumět.

Larnaka tři hodiny ráno. Venku ještě tma, a když se podívám na oblohu, je plná hvězd v příslibu jitra dne příštího. Nejdřív se snažím etablovat v situaci (dá-li se to vůbec), v níž se ocitám bez syna. Mám na sobě černé koktejlky (povětšinou létáme v business třídě, proto bývám oblečena do elegance), černé lodičky a černou kabelku z jemné kůže. Kabelka. V ní kromě rtěnky, pasu, klíčů od bytu, peněženky s jednou doustovkou (Kč) a mobilem bez roamingu nemám nic. Stojím tedy a přemýšlím, co se dá dělat. "Copak se vám stalo, že jste taková smutná?", osloví mě jeden z taxikářů. "Ztratil se mi syn, to se mi stalo," odpovím a jsem ráda, že aspoň někdo hovoří jakous takous angličtinou. "Můžu vás ubezpečit, že tady na Kypru je kriminalita velmi nízká a že se určitě vašemu synovi nic nestane," snaží se mě povzbudit neznámý, v němž v tu chvíli spatřuji jedinou naději. "Zkuste ho nechat vyvolat v hale," radí mi. "To už jsem zkusila, ale bezvýsledně," konstatuji smutně. "A co kdybych vás zavezl na místi?", nabízí se mi. "Jenže já u sebe nemám žádné peníze." "To není nutné, zaplatí přece váš muž, cestujete-li s ním, nebo snad ne? Kam jedete? "Green Gardens Apartments," v duchu jsem blahořečila Markovi, že mně ukázal místo na mapě, jinak bych byla v ještě větší řiti, než jsem se nacházela.

Projíždíme osvětlenou Larnakou, na ulicích téměř nikdo. Po očku si prohlížím taxíkáře. Snědý, s černými krátce střiženými vlasy, tmavé oči, trochu nadváha, ale vzhledem k výšce není toto vůbec na škodu. Za normálních okolností bych prožívala smyslnost, ale v situaci, jaká je tato, se cítím bezpohlavní (zatím). Ztratil se mi syn a já nevím, kde je. "Jak se vůbec jmenujete?", prolomí naše mlčení. "Eva. A vy?" Taxikář se dá do smíchu. "Adam. No není to náhoda? Jsme úplně biblický pár." Nakazil mě svým bezprostředním smíchem. "V tom spatřuji prst osudu," pokračuje ve svém rozjímání. "Co kdybychom se někde zastavili? Vím o jednom pěkném místě, tam by se vám líbilo." Zachvátí mě panika.