Kolorit českých měst

Jedním z polistopadových pozitiv je tvář našich měst. Změnila se k lepšímu, ale přesto je tu jev, který na kráse žádnému městu nepřidá

Motto "Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 15.19)

Vidíte-li český film z let sedmdesátých či osmdesátých, není možné si nevšimnout, jak žalostně naše města vypadala. Mám na mysli budovy, historické objekty, domy. Opadající omítka, okna a vchodové dveře se zastaralými nátěry, vše vytvářelo dojem šedi. Když jsem v 80. letech navštívila Jugoslávii a pak se vrátila domů, uvědomila jsem si, jak naše města postrádala barevnost.

Dnes je tvář našich měst bezesporu krásnější. Ale přišel jiný prvek, který vše hatí. Je jím bezdomovectví. Řekla bych, že lidí bez domova přibývá, jsou mezi nimi i mladší lidé, přibývají i ženy. Je zajímavé, že mezi lidmi bez domova nenajdete Romy. Alespoň já jsem je v žádném městě neviděla. A když už hovořím o Romech, na ulici nepotkáváte Romy v důchodovém věku. Říkám si, jakého věku se vlastně dožívají? Sedmdesáti, osmdesáti let? Nevím, protože je na ulici není vidno. Zato mladé Romky, zpravidla těhotné, a kolem nich pobíhají další děti.

Vrátím se ale k bezdomovcům. Většinou si oblíbí lokality před nádražím nebo někde poblíž nákupních center, samoobsluh. V našem městě je možné najít je právě tam. Před nádražím. Povalují se po lavičkách, případně postávají, kolem nich se válejí krabice od vína či plastové lahve od piva. Pořvávají a člověk se setkání s nimi raději vyhne. Zvlášť v teplém počasí, protože nesmírně páchnou. Tento týden jsem zaparkovala před nádražím a čekala v autě na rodiče. Měla jsem tak možnost vidět místní bezdomovce. Popíjeli a byli hlasití. Pak jeden z nich povstal a přímo přede mnou se vymočil. Naštěstí jsem seděla v autě. Ale i tak jsem cítila, jak se ve mně zvedá vlna odporu.

Nebo před naší samoobsluhou. Tam je jich stále víc. Přibyly i mladší ženy. Mastné vlasy, uválené oblečení, ústa bez zubů. To je běžná vizáž člověka bez domova. Někdy mají u sebe psy a musím přiznat, že zvířat je mi velmi líto. Mají zanedbanou srst, vypadají obdobně jako jejich pán. Psi bývají věčně hladoví, bezdomovci ani jíst nemusí, stačí, když mají po ruce pivo nebo víno. Nevím, kde spí, ale zrána je možné potkat i dvojice, muže a ženu, jak se sunou ulicí, tlačí nákupní vozík, v němž mají svůj veškerý majetek.

Někdy v místech, kde žijí bezdomovci, možno potkat Romy, kteří zastavují kolemjdoucí ženy a nabízejí jim parfémy. Jsou neodbytní, někdy až nebezpeční. Jedna z mých studentek si jednou takový parfém koupila, a když jej doma otevřela, zjistila, že je v něm nějaká kyselina. Policii v takových místech nepotkáte, a jestliže ano, raději odvracejí svou tvář, aby nic neviděli, aby nemuseli nic řešit.

Tak jako mně v předlistopadové době vadila šedá tvář našich měst, stejně tak se mně nelíbí lokality, v nichž přebývají bezdomovci. Jsou obrazem smutné stránky demokracie.

Autor: Helena Vlachová | pátek 30.9.2016 6:00 | karma článku: 20,56 | přečteno: 541x