Jaké to je, když dostanete nabídku, abyste učili česky čtyřletého hocha z Ukrajiny. Vracím se s ním do doby, kdy byl můj syn malý
Motto "Kdo hledí vlídným okem, bude požehnán, neboť dal ze svého chleba nuznému." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 22.9)
Andrej. Malý čtyřletý hoch z Ukrajiny, který k nám přišel spolu se svými rodiči před dvěma lety. Rodina pochází z Doněcka a odešli ze své země kvůli válce. Před válkou žilo ve městě okolo dvou milionu lidí, válka je však vyhnala a město se vyprázdnilo. V zemi panuje chaos, bída, lidé přišli o práci, válka z jejich životů nevymizela. Neumíme si představit, že by se mělo u nás válčit. Mír a bezpečí bereme jako něco samozřejmého. Stejně tak obchody plné zboží, svou práci i velmi dobrou životní úroveň. Jsou však lidé, kteří nemohou ve své zemi žít, protože se v ní válčí. A odcházejí z ní. A to je i případ Andrejovy rodiny.
Netrpím rasovou nesnášenlivostí, jsem schopna přijímat jakoukoli rasu a národnost za podmínek, že se jedná o slušného člověka. Nelze všechny házet do jednoho pytle. Stojíte-li tváří v tvář člověku, který si váží toho, že může žít u nás, že tu může pracovat a je za to vděčný, proč jej odmítat. A takovým člověkem je i malý Andrej. Velmi hezký klučina, inteligentní, který mluví jen rusky.
Připadám si jako Zdeněk Svěrák v oskarovém filmu Kolja. Když se musel vyrovnat s tím, že se u něj jednoho dne malý Kolja objevil. Každý mluvili jinou řečí a přesto si dokázali časem rozumět. Krom jisté asociace se Koljou, jsem se vrátila zpět v čase, do doby, kdy byl můj syn malý. Kdy jsem jej učila mluvit. A já na něj mluvila hodně, on po mně hodně opakoval a ve třech letech uměl vyslovit všechny hlásky a měl velmi slušnou slovní zásobu. Teď tu mám malého hošíčka, který na mě mluví ruskou drmolinou, jíž nerozumím. Jestliže na mě promluví jeho matka rusky, rozumím, ale malému Andrejkovi ne. A proč bych měla, když je naším úkolem mluvit česky. A lze tak prostřednictvím jednoduchých pohádek, her, v nichž se skrývá tajemství naší řeči.
Když přijdu na hodinu, Andrej mě vítá s úsměvem, poskakováním, snáší mi své hračky a je na ně pyšný. Pro mě jsou jeho zářící oči a úsměv motivací pro mou práci i důvodem, proč tu jsem. Svou práci miluji, ale mohu ji vykonávat jen za předpokladu, že učím motivované lidi. Kteří se chtějí učit, kteří chtějí něco pro sebe udělat, kteří se chtějí někam posunout. Malý Andrej si nic takového nemůže uvědomit, protože je na to příliš malý. Ale jeho rodina jej dostatečně motivuje k tomu, aby se učil něčemu novému, aby byl slušný a uměl si vážit toho, čeho se mu dostává. A v takových podmínkách se pracuje víc než dobře, člověk nepociťuje únavu a je mu dobře na duši.
