Vyprávění ženy o tom, jak nemůže ráno najít klíče, odchází z domova nechává dveře nezamčené, vůbec neví, kde by klíče mohly být.
Motto "Lépe je slyšet důtku od moudrého, než poslouchat opěvování od hlupáků." (Kazatel, Co je lepší?)
To byl zase dneska den. Od rána. Petr měl dnes Moskvu, kterou nerad létá, a já jsem měla svůj každodenní blázinec. Manžel odjel časně ráno a já jsem byla ráda, že jsem doma sama. Klid, nikdo vás nestresuje a neříká vám, že jste nezodpovědný jedinec. Já a nezodpovědný jedinec. Je to zvláštní. Když jsem byla provdaná za Štefana, spíš jsem já měla pocit, že on je oním nezodpovědným jedincem. To víte akademický malíř. S hlavou pořád někde v oblacích a byla jsem to já, na níž ležela obživa našeho společného stolu. Se Štefanem jsem měla pocit, že stojím pevně na zemi, a když k nám přijeli výtvarníci, či jsme jeli na vernisáž, to jsem byla uzemněna až moc. Připadala jsem si mezi nimi, jako by mluvili jinou řečí. Rádi pózovali a mně to moc nesedělo. Ale když jsem jim zavoněla z kuchyně pečeným kuřetem na másle, rychle zapomínali na svá vzletná slova a prožívali orgasmy u křupavé kůrčičky mého kuchařského umění. Zatímco oni umělci na plátně, já v kuchyni.
Ale jak to v životě chodí. Štefan se zakoukal do jiné a mně zbyly oči pro pláč. A vzpomínky. Emocionální vzpomínky, kterých s ním byla spousta. Sice žádné peníze, to velkoryse přenechával na mně, ale zážitky. Štefan byl firmou na zážitky a uměl je naservírovat tak, že jste se z reality najednou ocitli kdesi, kde byl svět nehmatatelný. A na zemi bylo nebe.
S Petrem jsem si dozajista polepšila. Pilot. Mně ubyly starosti finanční, aby mi přibyly jiné. Zatímco se Štefanem jsem stála pevně na zemi, s Petrem jsem se od země odpoutala. On je tím, kdo stojí na zemi, i když je neustále v oblacích. Přitom žádný snílek, ale naprostý realista. A zřejmě je to jeho profesní deformace, když potřebuje mít vše pod kontrolou. Jestli jsem zamkla dům, jestli jsem zamkla kolo, když jedu nakupovat, jestli jsem si vyžádala účtenku, a spoustu věcí, které jsou pro mě nepodstatné. Pro něj ano. Někdy je to únavné a přiznávám, že jsem se s ním naučila krapánek lhát. Řeknete-li mu pravdu, můžete počítat s tím, že si uvědomíte platnost slov "Přiznání je polehčující okolnost, o to přísnější trest vás stihne." Přísný trest znamená, že k vám bude Petr mít proslov jak Gottwald. A to já nechci. Jedním uchem tam, druhým ven. Tvářím se připitoměle a v duchu si říkám, že je dobře, že jsem jej potkala tak pozdě, jinak by mě takový člověk připravil o schopnost jednat samostatně.
Dnešní ráno. Už jsem na odchodu a kontroluji, zda mám vše. Tím jsou peníze, mobil a klíče. Peníze mám, mobil rovněž, ale nemohu najít klíče. Přitom je mám ve zvyku pokládat na stejné místo. Ale tam nejsou. Nejsou v kuchyni, obýváku, lítám po domě a snažím se je najít. Ale nejsou. Klíče nikde nejsou. A já už musím jít, jinak bych přišla do práce pozdě. Co naplat. Zabouchnu dveře a odcházím. Zkouším volat Petrovi, ale on už má jen hlasovou schránku. Což jsem ráda, protože jinak by se rozčilil a posléze i já. Napsala jsem jen sms, že jsem nenašla klíče a že na něj budu čekat u sousedů. Umím si představit, jak se rozběsní, až zjistí, že dům zůstal nezamčen, že jsem jen zabouchla. Nic naplat. Na to se neumírá.
"Kolikrát jsem ti říkal, že jsi nezodpovědný jedinec. Jsi jak malé dítě, to se také tak chová, ale ty jsi dospělá, člověk se na tebe nemůže v ničem spolehnout" řve na mě můj choť od chvíle, kdy mě spatří. Venku už je tma, den byl pro mě nekonečně dlouhý, protože jsem se nemohla dostat domů. "Kam jsi ty klíče dala? Víš, kolik bude stát výměna zámku?" nepolevuje Petr. Snad už mám Alzheimera. Vybavuje se mi tolik věcí z dětství, ale kde jsem zaparkovala, to už si nepamatuji. A nepamatuji si i jiné věci. Kam položím brýle, a teď to platí o klíčích. Běhám po domě a hledám klíče. "Hledej!" popohání mě choť a já si připadám jak pes, jdoucí po pachatelově stopě. (Jenže já nemohu nic vyčenichat). Petr mi nepomáhá, jde si dát pivo do mrazáku. "Nech všeho hledání a rychle ke mně. Slyšíš, rychle ke mně nebo tě roztrhnu!" řve jak smyslu zbavený. Letím do kuchyně a tam zcepením.
Petr stojí před otevřeným mrazákem a ukazuje na klíče. Klíče jsou na světě. Našly se v mrazáku. A kdo je tam dal? No přece nezodpovědný jedinec...
