Čeština je krásný jazyk, měli bychom jej kultivovat a nezanášet novotvary, z nichž některé mohou být zhoubné. Časem metastázují a ničí vše, co kdysi bývalo zdravé. Platí i o zanášení zkomolených slov z angličtiny do našeho jazyka.
Motto "Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti." (Přísloví Šalomounova, První sbírka, Moudrost a bázeň Boží, 3.13)
Čeština je krásný jazyk, měli bychom jej kultivovat a nezanášet novotvary, z nichž některé mohou být zhoubné. Časem metastázují a ničí vše, co kdysi bývalo zdravé. Platí i o zanášení zkomolených slov z angličtiny do našeho jazyka. Není snad ošklivějších hybridních výrazů, jakými jsou např. lajkovat, hejty, čekovat…. Ty náš jazyk vyloženě przní a vypadá to, jako by ti, kteří nejsou příliš zdatní v anglickém jazyce, si své pochroumané sebevědomí zvyšují nadužíváním slov, které nejsou češtině vlastní. A to by se dít nemělo.
Ale vraťme se k názvu mého dnešního blogu. Něco zvojtit. Nevím, zda víte, že vznik tohoto slova se vztahuje k našemu význačnému herci Jaroslavu Vojtovi. On se zařadil mezi výjimečné postavy našeho divadelního i filmového umění, nicméně měl jeden nedostatek. Nerozuměl vtipům. A od toho vzniklo sloveso zvojtit se, což znamená nepochopit, případně pokazit. Možná je vám známá historka o tom, jak kolegové herci vyprávěli panu Vojtovi vtip o amerických kamnech. Ptali se jej, zda už o nich slyšel. Že jsou bezvadná v tom smyslu, že jakmile se s nimi vytopí jedna místnost, přesunují se do další, a když i tam je teplo, používají se dále po celém bytě či domě. Rozumí se samo sebou, že byla míněna kamna na tuhá paliva. Pan Vojta se zájmem toto vyslechl, pak se zeptal, kam jde z kamen kouř. A kolegové mu odpověděli, že kouř jde do řiti, avšak pro slovo řiť si zvolili hanlivý výraz. Pan Vojta se spolu se svými kolegy rozesmál, a když smích ustal, děl něco v tom smyslu "Ale teď vážně, kam jde ten kouř?" Jinými slovy, vtip nepochopil. Odtud pak pramení, že to zvojtil.
Každý z nás v životě něco zvojtíme, nepochopíme. Jako ukázku mohu uvést naši sousedku z mého dětství. Moje maminka tehdy dostala kuchyňskou váhu, která se zavěšovala na zeď. Byla to novinka, kterou chtěla mít každá hospodyňka. Váha měla odklápěcí misku, na níž se vážilo. Přišla k nám ona sousedka a podivovala se, co to maminka má v kuchyni na zdi. Maminka říká, že je to váha. Sousedka na to "A jak se na ni stoupá?" Maminka se rozesmála a udivené sousedce vysvětlila, že se nejedná o váhu osobní, ale kuchyňskou.
Nebyli bychom ani lidmi, abychom čas od času něco nezvojtili. Nejsme nadpřirozené bytosti, každému se občas přihodí, kdy náš rozum zůstává stát. Nikdo není dokonalý. Ale jistou dokonalost bychom pěstovat měli. To, jakým způsobem se dokážeme vyjadřovat. Že bychom měli neměli ničit svůj jazyk zkomoleninami z angličtiny. V historii jsme podléhali vlivu německému, ruskému a teď přišel vliv anglický. Jako bychom v sobě měli zažitý komplex méněcennosti, že jako národ nejsme hodni toho, abychom se vyjadřovali ve své mateřštině. Přitom jde o jazyk nesmírně bohatý.
Každá řeč je krásná, umí-li se používat. Bohužel toto umění mnohým z nás v současnosti chybí a to dobře není. Lze se jen pousmát nad hloupostí některých z nás, kteří si myslí, že spolkli veškerou hloupost, když svůj projev zanášejí anglickými výrazy, jejichž původnímu významu kolikrát ani nerozumí...
