Už to v životě našem chodí tak, že přijdou okamžiky, kdy se nám nedaří, kdy máme pocit, že se nám smůla lepí na paty.
Motto "Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků". (Kazatel 6 - 7, Zamyšlení nad životem, Co je lepší? 7.9)
Už to v životě našem chodí tak, že přijdou okamžiky, kdy se nám nedaří, kdy máme pocit, že se nám smůla lepí na paty. Nikdo nemůže říci, že by bylo v jeho životě vše bez poskvrnky, že by mu vycházelo úplně vše. Nebyl by život životem, kdyby s sebou nepřinášel nějaké to břímě. A záleží pak, jak se se zátěží vyrovnáme. Velkou roli hraje naše genetická výbava, velkou roli hrají první tři roky života, velkou roli hraje naše rodina, jak nás naši rodiče nastavili, abychom dokázali život zvládat. Velkou roli hrají i naše životní zkušenosti, co vše nás v životě potkalo.
I v mém životě byla velmi těžká období, kdy jsem propadala pocitům beznaděje a sklíčenosti, kdy se v mém nitru usídlil smutek a já jsem mu dokázala podléhat. Mému synovi mohlo být tenkrát deset let, určitě ze mě cítil smutek a zareagoval na něj po svém. Tehdy mi řekl "Mami, musíš se na každý den těšit, že ti přinese něco nového, já to tak dělám, já se na každý nový den těším". Na jeho věk to byla velmi chytrá filozofie a musím říci, že mi velmi pomáhá. Držím se jí až dodnes.
Všichni dobře známe ten pocit, kdy se na něco těšíme. Z dětství mezi nejsilnější zážitky dozajista patří čas adventu a čas Vánoc. Tento pocit má snad každý z nás v sobě dobře uložený. Pro děti jsou Vánoce něčím velkolepým a jsou plny očekávání, plny splnění jejich přání. Toto lze označit za velká těšení, která nepřicházejí tolik často. Ani nemohou, to by nám pak náš život příliš zevšedněl.
Můžeme se těšit na každý nový den, stanovit si něco, co nás potěší. Že třeba přijdeme z práce domů a přineseme nějakou mlsku svým blízkým, svým domácím mazlíčkům. Nebo že na nás čeká hezká kniha, něco zajímavého v televizi, poslech hudby. Nemusí to být materiální potěchy, ale něco duchovního, které dokáže náš život obohatit. Malých radostí je kolem nás víc než dost, stačí se jen kolem sebe rozhlédnout a vidět, že stojí za to žít. I ve dnech, kdy je naše duše zahalena do černého sukna a my máme pocit, že se nám nic nedaří. Takové období není lehké překonat, na řadu by měl přijít rozum a silná vůle, aby zvítězily nad melancholií a splínem.
Každý den je na něco se těšit, toto přináší našemu životu jeho naplnění. Že nic na světě se neděje zbytečně, že po těžkých mracích opět vysvitne slunce, jež nám pomáhá najít v naší každodennosti malé radosti. Člověk se hlavně nesmí uzamknout světu a bolestí svou se šimrat. Použila jsem slova Františka Gellnera, jenž už kdysi o tomto ve své básni psal. Že by se jeden neměl pitvat ve svých emocích, protože to nikam nevede. Lidem, kteří raději přijímají roli bolestínů, než aby se snažili vidět drobné radosti kolem, není bohužel pomoci. Takoví lidé se zasekli v minulosti, která nikdy nehovoří o těšení. Minulost je minulost, ale těšit se na nový den, je jednou z cest, vedoucí k pocitu životní spokojenosti...
