V době vlády komunistů žil člověk v pocitu politického, ekonomického, ekologického a mravního marasmu. Z těchto negativ se do dnešní doby přenesl pouze marasmus politický a mravní.
Motto "Přímé vede bezúhonnost, kdežto věrolomné zahubí pokřivenost." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 11.3)
V době vlády komunistů žil člověk v pocitu politického, ekonomického, ekologického a mravního marasmu. Z těchto negativ se do dnešní doby přenesl pouze marasmus politický a mravní.
Stále se potýkáme s tím, co nám tu po soudruzích zbylo. Ještě jsme se z let jejich vlády neočistili. Je nutno stále mít na mysli, že komunismus byl zrůdný v tom, že lidé byli pronásledováni naprosto svévolně a nezávazně na tom, zda se opravdu provinili.
Už jsem napsala jeden blog, jaké to bylo žít v zemi obehnané ocelovými dráty. Přežít se to dalo, ale nešlo o co stát. Tak třeba náš dům. Náš dům, jenž byl zanedbaný a chátral rok od roku více, protože se o něj domovní správa nestarala. Jako příklad mohu uvést sklepy. Na dveřích do sklepa byla vylepená cedulka "Zde leží krysí návnada." Nevím, zda tam někdy nějaká návnada na krysy kdy ležela, protože těmto nepříjemným hlodavcům se tam dařilo víc než dobře. Když jsem tam kdykoli vstoupila, pokaždé jsem slyšela jejich pískot. Mívala jsem velký strach, aby mě některá z nich nenapadla. Dokonce se někdy stávalo, že se krysa dostala i do společných prostor na chodbu domu. Jen považte. Mám vypráno, chci jít pověsit prádlo na půdu, otevřu dveře od bytu a za nimi stojí krysa. Hned jsem zavřela a na žádnou půdu jsem nešla. Dostala jsem strach. Soused ji umlátil lopatou. Krysám se dobře dařilo i na dvorku.
Že byli soudruzi nehospodární a životní prostředí ničili, o tom by se také dalo neustále psát. Když jsem chodila na SŠ, přišel tam s námi besedovat velký soudruh z OV KSČ. (Okresní výbor KSČ). V podstatě se o žádnou besedu nejednalo, spíše o soudruhův monolog, v němž hovořil o dopravě v našem městě. Že budou zrušeny trolejbusy a nahradí je autobusy. Že jsou sice autobusy dražší a k životnímu prostředí nešetrné v porovnání s trolejbusy, ale jsou rychlejší. I když jsem byla v té době o hodně mladší než dotyčný "uvědomělý" soudruh, říkala jsem si, jak je hloupý, jak jsou komunisté hloupí, když jsou nehospodární a ničí přírodu.
Nebo takové veřejné záchodky. V našem městě se nacházely jen jedny. Ani nemusely být označeny cedulkou Veřejné WC, protože se z jejich prostor linul takový zápach, který dovedl na místo i člověka, jenž v našem městě nebydlel. Obdobně na tom byly WC ve vlacích a nádražích. Po toaletním papíru ani památka, zaneřáděné a páchnoucí mísy, že šlo jednomu o zdraví, když tam šel.
Ráda bych se zmínila i o VŠ studentech ruského jazyka. Ti měli tu smůlu, že museli na jeden semestr odcestovat do Sovětského svazu. Je s podivem, že se do země našeho "velkého bratra" nedalo běžně vycestovat. Jedině, když jste měli pozvání, či si koupili zájezd, případně jste byli vysláni na služební cestu. Jinak se tam smrtelník podívat nemohl. Aby zřejmě neviděl bídu a špínu, v níž Sověti žili. Ale vrátím se ke studentům ruštiny. Odjet tam bylo nelehké zejména pro studentky. Protože jestli se u nás nedostávalo dámských vložek, pak v Sovětském svazu nebyly vůbec. Sovětské soudružky místo vložek používali deník Komsomolskaja pravda. Rudý plátek, jenž sovětským ženám sloužil k tomu, aby si jej dávaly do rozkroku, když měly svou měsíční periodu. Rovněž se tyto noviny daly využít místo záclon.
Jít nakupovat v době předlistopadové vyžadovalo velkou trpělivost. V pátek jsem končívala před 14. hodinou. To už jsem věděla, že bude před naší masnou stát dlouhá fronta lidí, doufajících, že si svým čekáním vystojí nějaký slušný plátek masa. Protože jsem neměla to štěstí postavit se do fronty dříve, zpravidla jsem musela vzít za vděk flaksou, která na mě zbyla. Zbyla-li vůbec jaká. Ale co se dalo dělat.
Takhle se u nás žilo. Takové to tu bývalo. Chovala jsem v sobě jen malou naději, možná žádnou, že by se něco mohlo změnit. Trpěla jsem pocitem marnosti, protože i kdyby se byl národ vybičoval k povstání, byl by býval převálcován dokonalou vojenskou technikou, již ovládala hrstka komunistických despotů. A za přítomnost sovětských tanků na našem území nesou soudruzi rovněž odpovědnost.
Časy se však změnily. Žije se nám o poznání lépe, ale stále se potýkáme s těmi, kteří byli aktivními komunisty před Sametovou revolucí. Po ní jen odhodili rudé legitimace, aby převlékli své kabáty a začali kopat za kapitalismus, v němž ti nejaktivnější předlistopadoví soudruzi prosperují. Ještě nějaký čas potrvá, než se s jejich bezpáteřností vyrovnáme...
