Dnešním dětem není co závidět. Většina z nich sice žije v hmotném blahobytu, nicméně jim chybí podstatné. Hra venku.
Motto "Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost." (Přísloví Šalomounova, První sbírka, Nabytí moudrosti, 4.5)
Dnešním dětem není co závidět. Většina z nich sice žije v hmotném blahobytu, nicméně jim chybí podstatné. Hra venku.
S dnešními dětmi bych ani za nic neměnila. Sedět doma, nemít skutečné kamarády, odkázána na to, co mi rodiče naplánují. Děkuji, nechci. Protože prožít opravdové dětství je o aktivitách venku. O vymýšlení her se svými vrstevníky.
Měla jsem velmi hezké dětství. Bylo to dané tím, že jsem vyrůstala společně se svými kamarády. Hlavně v našem domě. Dá se říci, že každá ulice měla své teritorium, kam nikoho cizího nepouštěla. Naše ulice zahrnovala spoustu dětí, s nimiž jsem se pravidelně vídala. Když jsem přišla ze školy, naobědvala jsem se a pak jsem mohla svůj čas věnovat hrám. Hrám s jinými dětmi. Mí rodiče mně nikterak neorganizovali dětství, nechávali vše na mně. A to bylo dobře.
Na jaře se hrály kuličky. Měli jsme sedřené prsty od neustálého cvrnkání. Nebo jsme hráli gumu, skákali přes švihadlo, stavěli primitivní vory, na nichž jsme se plavili zatopeným údolíčkem. To když sníh roztál. Léto nám poskytovalo spoustu inspirace pro hry venku. Hrát na "babu", na "schovku", stavět primitivní obydlí z větví stromů jsou jen nemalou ukázkou toho, proč bylo dobře pobývat venku. A když přišel podzim, přišli na řadu draci, rozdělávání ohínků a pečení brambor. Všechno jsme snědli a netrpěli jsme žádnými zažívacími potížemi. A zima? Tu mám snad nejvíc zapsanou ve své duši. Sáňkování, stavění sněhuláků, bruslení. Nikdy se mi nechtělo domů, seč jsem byla celá omrzlá. S kamarády to nemělo chybu. Nebyli jsme oblečeni do žádných oteplovaček či značkových oblečení, museli jsme se spokojit s tepláky, pod nimiž jsme nosili bavlněné punčocháče. Ač promrzlí, přesto šťastní. Těšili jsme se na další den, kdy budeme moci být spolu a dobývat svět, jak jsme jej chtěli vidět. Nikdo z nás nešišlal, netrpěl alergiemi, nebyl nemotorný. Protože naším hnacím motorem byl pohyb. Pohyb venku, kde jsme si ověřovali své pohybové vlastnosti, zároveň i svou pozici ve skupině. Myslím si, že právě moje dětství mi především dalo to, že nechuravím, že se ze mě nestala "hekna", která si stěžuje na všemožné zdravotní potíže.
Podívám-li se kolem sebe, nevidím venku téměř žádné děti. Že by se nerodily? Ne, tak tomu není. Dnešní doba nechává narodit a vyrůstat jedince, kteří jsou křehcí. Chybí jim zdravý pohyb, chybí jim jejich vlastní kreativita o tom, jak budou trávit svůj volný čas. Do školy je většinou jejich rodiče přivážejí autem. Snad aby se chudáčkům něco nestalo. Při takovém životním stylu se nelze divit, že mnohé z dnešních dětí mají problémy se správnou výslovností, jsou pohybově neobratné, trpí všemožnými alergiemi a psychickými poruchami. Rovněž i poruchami učení. Možno přidat i schopnost se vyjádřit, komunikační problémy. Jediné vysvětlení spočívá v tom, že těmto dětem chybí přirozený pohyb, hry, postavení ve skupině, vlastní iniciativa o tom, co dělat ve volném čase. Sezení před monitorem počítače a k tomu pojídání všeho, co nabízí reklama, je jen krokem k tomu, aby z dnešních dětí vyrostli jedinci, kteří si nebudou umět najít svou cestu v životě...
