Tak se mi nějak zdá, že se stále více rozšiřuje názor, že jsou to ženy, které jsou diskriminovány. Nahlíží se na ně jako na chudinky. Ale nejsou to přece jen ženy, i muži jsou diskriminováni
Motto "Lépe bydlet na střeše v koutku než se svárlivou ženou ve společném domě." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 21.9)
Tak se mi nějak zdá, že se stále více rozšiřuje názor, že jsou to ženy, které jsou ve společnosti diskriminovány. Nahlíží se na ně jako na chudinky. Ale nejsou to přece jen ženy, i muži jsou velmi často diskriminováni, jen se o tom nepíše, protože to není v současnosti vhodné téma.
Dojde-li k soudní při mezi mužem a ženou, dá se očekávat, že soud bude stranit ženě, a je jedno, zda soudí žena či muž. Žena soudkyně bude spíš stát při ženě, muž soudce bude brát ženu jako slabší pohlaví, může mít tak ochranitelské tendence. Ženě každý spíš uvěří než muži. Ti bývají hodně biti, pokud jde o styk s dítětem.
Ženy jsou na rozdíl od mužů komplikované, nevypočitatelné, mnohé v sobě nezapřou značnou dávku mstivosti, mnohé ženy pletichaří. Tím se značně liší od mužů, kteří neinklinují ke zbytečným přím, hádkám či bojům. Jsou v porovnání se ženami přímí, nejsou složití a nemají potřebu problém rozmazávat do absurdních rozměrů.
Vezměme si příklad páru, který má dítě či děti, ale po nějakém čase se rozejde. Děti připadnou automaticky do péče ženy a velmi záleží na její blahosklonnosti, zda umožní otci svých dětí, aby se mohl s nimi vídat. Velmi často se stává, že ženy používají svých dětí jako zbraně, jako rukojmí k vydírání svého bývalého muže či partnera. V tomto směru jsou muži diskriminováni, jenže se o tom moc nepíše. Pokud jde o neplacení výživného, toto téma se velmi často objevuje ve sdělovacích prostředcích. Ale už se nepíše o tom, že mnohé matky brání otcům v tom, aby mohli vidět své potomky.
Uvedu jeden příklad ze života. Žena ve věku 40+ si v životě naplánuje své první dítě ve třiceti letech. Sežene si k tomu partnera, ale jakmile dojde k oplodnění, partnera ze svého života vypudí. Má totiž výhodu v tom, že žije společně se svými rodiči, kteří jí dají svolení, že jí s výchovou dítěte pomohou. Narodí se dcera, které je upíráno jedno ze základních práv dítěte. Aby se mohla vídat se svým biologickým otcem. Roli převezme dědeček, je tomu rád a i on je jedním z těch, kteří kladou překážky ve styku s otcem. Za deset let se žena rozhodne mít své druhé dítě, už má na krku téměř čtyřicítku. Vyhlédne si svobodného muže, dobře společensky postaveného, majetného, a s ním tentokrát zplodí syna. A nastupuje obdobný scénář jako s prvním dítětem. Muž se hodil jako ploditel a finanční jistota pro výchovu dalšího potomka. Styk s dítětem se nekoná, jsou tu přece k dispozici prarodiče, kteří se uvolí napodruhé, že pomohou s výchovou hocha. I druhému dítěti je v podstatě odepřeno právo se pravidelně vídat se svým otcem.
Mnozí muži, kteří se stali otci, a jejichž bývalá žena či partnerka vytváří překážky tomu, aby se mohli setkávat se svými dětmi, toto časem vzdají. Nač se stále dohadovat, dožadovat se soudního rozhodnutí, když je to marné. I když je výrok soudu jasný v tom, že matka má umožnit svému bývalému muži či partnerovi, aby se mohl spolupodílet na výchově dítěte, stejně si některé ženy vedou svou a dítě používají jako objekt své pomsty vůči mužům. A v tom jsou někteří muži výrazně diskriminováni, jen se o tom téměř nikde nepíše. Zato ženy jsou kolikrát stavěny do rolí obětí, kterým musí jít právo na ruku. A to není dobře. Není dobře, že panuje obecně rozšířený názor, že muži jsou původci zla, kdežto ženy jsou bezmocné chudinky. V mnohých případech se dá říci, že je tomu naopak...
