Dva bratři Petr a Pavel. Vyrostli ve stejné rodině, dostalo se jim stejných podmínek, stejného vychování, ale...
Motto "Proradný člověk vyvolává sváry a klevetník rozlučuje důvěrné přátele." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 16.28)
Rivalita. I to je něco, co se může objevit mezi sourozenci. A dá se říci, že se jedná o častý jev. Petr se narodil jako ten starší, o šest let později následoval Pavel. Petr na svého bratra odmalička žárlil. Když to rodiče nevěděli, ubližoval mu. Neměl jej rád, protože jej připravil o přízeň rodičů, o jejich pozornost. Jako malý to nedokázal pojmenovat, ale dokázal pocítit, že na něj již rodiče nemají tolik času. Rodičům nedocházelo, proč kluk zlobí, trestali jej a tím se potíže v rodině násobily. Petr se zhoršoval ve škole, i tam se objevovaly problémy v chování. Učitelka doporučovala psychologa, ale rodiče něco takového odmítali. Zatímco Petr přinášel mnoho nedorozumění, mladší Pavel byl přímo učebnicové dítě. A rodiče si jej oblíbili více, čímž přilili ještě více oleje do ohně.
Jakmile Petr dosáhl dospělosti a ukončil školu, odešel do zahraničí a zavřel za sebou dveře smutného dětství i dospívání. S rodinou neudržoval moc kontakt, občas jim napsal, měl dost starostí s tím, aby se v nové zemi uživil. Oženil se, ale žádné děti si nepořídil. Nechtěl, protože si v sobě nesl křivdu z dětství.
Čas se v našem životě odvíjí velmi rychle. Petr oslavil padesátku, občas si zajel do Čech, ale nikdy nenavštívil bratra či rodiče. Jen měl informace o tom, že se bratru daří více než dobře, rodiče na tom také nebyli špatně.
Nejdřív onemocněla maminka. Rakovina prsu, umírala dlouho. Pavel bratrovi napsal, že by se měl přijít s maminkou rozloučit. Že brzy nastane její chvíle, kdy odejde na onen svět. Ale Petr nic. Nepřijel ani na pohřeb, ani neposlal kondolenci. Zášť se v něm zakořenila velmi silně. A když náhle zemřel i jeho otec, opakoval se stejný scénář. Nepřijel, aby se s tátou rozloučil.
Na přetřes přišlo dědictví. Otec napsal závěť, v níž odkázal veškerý majetek Pavlovi, protože on se o rodiče staral i ve chvílích, kdy ztráceli soběstačnost. Jakmile se Petr dozvěděl, že byl vyděděn, nelenil, aby přijel do Čech. A začala válka mezi oběma bratry, v níž si Petr vymanil, že i on musí dostat svůj dědický podíl. Bratrovi sdělil, že i on ovdověl, že má dceru Sašu, které chce zaplatit studia na soukromé univerzitě. Před Pavlem hrál divadlo o tom, jak k tomu přijde, když nezdědil ani korunu, zatímco bratr vše. Ať dá alespoň nějaké peníze Saše. Ale Pavel zůstal neoblomný.
Spor trval nějaký čas, v němž vyšly najevo i další skutečnosti o Petrově bezcharakternosti. Má v zahraničí luxusní dům, Saša není jeho dcerou, ale milenkou, jíž chce dopřávat. Když Pavel zjistil, kam až je jeho bratr schopen zajít, přerušil s ním veškeré kontakty.
Kdyby byl Petr zůstal jedináčkem, zachoval by se jinak? Těžko říci. Možná rodiče udělali chybu v tom, že narozením druhého dítěte prvorozeného syna odstrčili, aniž by si to uvědomili. A tam se mohla zasít první zrnka zášti, již v sobě Petr má. Je hodně takových kdyby, kdy si člověk říká, že kdyby nebylo bývalo to či ono, situace by mohla být jiná.
Peníze a majetek bývají ohniskem svárů již odpradávna. Kdo propadne penězům, propadne peklu. Takovému jedinci nikdy nedojde, že žádná rakev nemá kapsy. Když odcházíme z tohoto světa, nemůžeme si narvat kapsy bohatstvím, penězi, šperky, domy... V tomto směru jsme na tom všichni stejně. A kdo si je toho vědom, je za svého života šťastnější a svobodnější, dýchá se mu volněji, protože se nestal otrokem mamonu.
