Vyprávění ženy, jež je matkou studentky gymnázia, dcera trpí anorexií, kterou se jí dařilo před rodiči dlouho skrývat.
Motto "I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost." (Kazatel, Nepolevuj ve svém díle)
Jako matka jsem selhala, strašně se obviňuji, protože naše jediná dcera Valja skončila v nemocnici a její stav je velmi vážný.
Valja. Krásná holčička již od narození. Nadaná úplně ve všem. Hudbě, tanci, sportu, jazycích, na co sáhla, to jí šlo, byli jsme šťastni, že ji máme. Rozhodla se pro víceleté gymnázium, protože svým intelektem své spolužáky převyšovala. Škola jí nečinila žádné potíže, byla tak samostatná, snad to bylo tím, že jsme se k ní chovali jako k dospělé. Jediné dítě v naší rodině, jediná vnučka. Naše jediná, ojedinělá Valja. Manžel se věnuje podnikání, moc času na rodinu nemá. Je velmi úspěšný ředitel počítačové firmy. Já kráčím tak trochu v jeho stínu, pracuji jako HR manažerka a dalo by se říci, že s ním v nějakém směru soutěžím. A teď mi dochází, že moje soutěživost pohřbila mé mateřství. Brala jsem Valju jako samozřejmost, jako samozřejmý doplněk svého života a unikaly mi důležité okamžiky jejího dětství. Proto se nyní tolik viním, protože jsem jako matka neobstála. Navenek úspěšná rodina, která si může dopřát vysoký standard, uvnitř zničená, zbouraná, obestřená hlubokým smutkem a beznadějí.
Nemohu přesně říci, kdy se nám dcera začala měnit. Menstruuje od svých dvanácti let, stala se tak z ní dívka, mající však stále tvář děvčátka. Nevím, co způsobilo, že přestala jíst. Připravovala jsem jí snídaně, svačiny, obědy měla zaplacené, domnívala jsem se, že vše běží, jak má. A ono tomu tak nebylo. Neviděla jsem ji, zda snídani sní, protože odcházím do práce před ní. Nemohla jsem vidět, zda snědla svačinu či oběd. Odpolední svačinu si připravovala sama. Aspoň to tak říkala. A večeři? Kdy my se jako rodina společně sejdeme u večeře? Manžel přijíždí domů večer po osmé, já kolem šesté, to vždy něco zhltnu. Valje jsem večeři připravovala, ona si ji vzala do pokojíku a já dále nepátrala po tom, zda ji snědla. Prázdný talíř skončil v myčce. Ale jeho obsah?
Klamala nás svým oblečením. Doma jsme ji vídali ve vytahaných svetrech a teplácích, proto jsme si ničeho nevšimli. Nebo jsme si ani nechtěli ničeho všimnout. A ona se nám ztrácela před očima, zprvu to patrné nebylo. V koupelně se zamykala, plavat s námi nechodila a my jí vše tolerovali. Zkolabovala ve škole, odkud ji odvezli do nemocnice. Leží na kapačkách a její stav je vážný. Jsme z toho s manželem zdrceni.
Její pokojík. Pro mě to vždy bylo její soukromí, do něhož jsem se neodvažovala vstoupit. Ale není to z mé strany pouhý alibismus? Našla jsem v její knihovně spoustu módních časopisů, z nichž na mě hledí vychrtlé modelky. Jak se model krásy změnil. Když si vezmu takovou sexbombu Marilyn Monroe, nádherná, a přitom nebyla kost a kůže. Snad to byla anglická modelka Twiggy, která vše nastartovala. Říká se, že mezi módními návrháři je spousta homosexuálů, kteří preferují ženy s plochou hrudí, hubené, až vyzáblé, očividně se jim líbí ženy s chlapeckou postavou. Tito návrháři se v podstatě podepisují na tom, jak má žena vypadat.
Moje dcera propadla kultu štíhlosti, jež se tolik prezentuje v médiích. Valja ještě nedozrála, nyní bojuje o svůj život, který je teď velmi křehký a zranitelný, protože za tím vším stojí její dlouhodobé hladovění, její touha neztloustnout. Nikdy netrpěla nadváhou, ale zřejmě se neuměla přijmout, neuměla přijmout své dívčí tělo, které se vyvíjelo v krásnou ženu. Teď je vše jinak a my se modlíme, aby se našla, aby našla cestu zpět do světa, který ji miluje a potřebuje...
