Problém společnosti. Problém čím dál tím více lidí. Vyplouvají na povrch náramně zajímavé skutečnosti. Vedou se nekonečné diskuse jako obehraná písnička. Můžou si za to tlouštíci sami? Proč nedokážeme zhubnout? Není to jednoduché!
Tenhle článek není jen pro ženy a jen o hubnutí. Je o tom, že celá společnost má velký psychologický i zdravotní problém. Vysvětluje princip tloustnutí ne z toho oblíbeného pohledu odsuzované lenosti, ale biologických pochodů v těle. Je i pro lidi, kteří by měli někoho psychicky podpořit. Je i pro ty, kdo tloušťku odsuzují a nedovedou ji pochopit.
Jakmile se člověk ve stresu dostane do začarovaného kruhu hormonů, cesta ven není snadná. A vede hlavně přes postupnou změnu psychiky, aby se člověk cítil líp, než jen samotnou změnu stravy a cvičení. Dokud je psychika v průšvihu, změny moc nefungují, a už vůbec ne dlouhodobě. Navíc musí být změny dlouhodobě snesitelné a musí se z nich stát ustálený zvyk. Jinak se člověk vrátí tam, kde začal.
Postupná změna psychiky – ne kvůli hubnutí, ale aby se člověk cítil líp.
Psychická stránka přejídání
Zkuste trpět dlouholetou depresí blízkého člověka a vlastní krutou nespavostí. Nebo vyhořením, úzkostí, stresem, fóbií. Vždycky se něco najde. Že je člověk srdečný a hodně se směje neznamená, že to v něm uvnitř nevře a nebublá. I když třeba existují i šťastní tlustí lidé.
Extrémně unavený a vystresovaný člověk prostě žere. A vybírá si energeticky co nejvydatnější jídla. Nevyspalý člověk se přestává hýbat. Nevyspalý člověk má biologicky sklon k obezitě (viz [1]). O změnách v hormonech viz níže. Spánková deprivace zhoršuje paměť, zpomaluje reakce, zhoršuje koordinaci, zvyšuje podrážděnost, ... Nevyspalý člověk víc potřebuje vnější podněty spouštějící pozitivní pocity, včetně jídla samozřejmě.
Člověk nedokáže ovlivnit, jaké myšlenky se mu vtírají do vědomí. Ale může částečně ovlivnit mozek, aby se cítil líp a myslel víc na pozitivní věci než na ty negativní. Potřebuje pomaličku změnit své myšlenkové vzorce.
Změňte své myšlenkové vzorce
Základem je myslet na příjemné a zajímavé věci, nedělat si příliš starostí, dobře se o sebe starat a dost spát.
Nebezpečná epidemie zkracování spánku
Už ztráta jedné či dvou hodin spánku ovlivní výkonnost a reakce člověka, aniž by si toho byl vědom. V civilizovaném světě se (i díky modrému světlu z mobilů, počítačů a televize) šíří epidemie zkracování spánku. To jsou fakta prokázaná vědeckými výzkumy (viz [1]). A také epidemie depresí a úzkosti.
Nešiďte spaní ani kvůli práci, ani kvůli zábavě!
Sežereme mamuta a budeme odpočívat
Evoluce nás vyselektovala tak, že mamuta sežereme dřív, než se zkazí nebo nám ho někdo sebere. Vidíme jídlo a mozek na to: Hele mamut, ňam! Jenže my naneštěstí toho mamuta máme v obchodech a pak i doma na očích každý den.
Když naši předkové našli něco, co obsahovalo hodně kalorií, okamžitě to snědli. (psychiatr Anders Hansen, Forbes, viz [2])
Pro některé lidi je pohyb životní láska, ale já jsem od přírody pasivní člověk. Mnozí tomu řeknou lenost, ale tělocvik a pohyb pro mě vždycky znamenaly životní nepříjemnost. I pro to mají vědci evoluční vysvětlení: Shánět jídlo dalo hodně práce, takže spíš přežívali a geny předávali ti, kdo šetřili energií. Instinkt nám říká, že hýbat se zbytečně je plýtvání. Takže abychom se hýbali, musíme mít pádný důvod (kromě dětí, které se trénují pro život lovce i kořisti). Poležení na gauči je přece mnohem příjemnější (viz [2]).
Pravdivé strašení zdravotními problémy
Jenže každodenní pohyb nutně potřebujeme pro zdraví. Ve skutečnosti jsem se většinu dospělého života snažila hýbat a dokázala jsem se přinutit cvičit tak hodinu denně. Někdy to hublo, jindy i přes cvičení tloustlo. Spíš tloustlo.
Asi všichni tlouštíci vědí, že obezita souvisí s metabolickým syndromem, vysokým tlakem, kardiovaskulárními nemocemi, snižuje imunitu a prý zhoršuje i plodnost. Bílý tuk je prozánětlivý.
Ale dokud to nejde, tak to nejde. Dokonce ani vědomí zdravotních rizik na tom nic nezmění. A to není výmluva, i když to tak zní, ale moje životní zkušenost.
Záludná past hormonů, dopaminu a genů
Dochází ke změně hospodaření s glukózou a inzulinem (inzulinová rezistence), vyplavuje se víc hormonu hladu ghrelinu a méně hormonu sytosti leptinu. O nedostatku melatoninu, hormonu spánku a regenerace, ani nemluvě. Vysokosacharidové jídlo vyplavuje kortizol, hormon stresu. Roli hrají i hormonální změny kolem menopauzy a spousty dalších vlivů.
Sladké, slané a tučné jídlo dodává člověku hormon odměny dopamin. Člověk má vrozenou tendenci znovu vyhledávat příjemné podněty a vyhýbat se nepříjemným. Spousta lidí má sníženou citlivost na dopamin, což znamená, že ho potřebují mnohem víc než ostatní k tomu, aby měli pocit, že život vůbec za něco stojí. Proto i člověk s nemocnými ledvinami, který ví, že slané nesmí, nedokáže odolat slaným brambůrkům a zbaští na posezení celý pytlík (viz [3]).
Kromě toho někteří zdědili určité geny po neandertálcích a jejich metabolismus je tak úsporný, že vidí housku a přiberou kilo – předkové potřebovali v těch extrémních podmínkách přežít. Stejně jako v jejich populaci nejvíc přežívali jedinci s geny proti těhotenskému krvácení a měli v genech i hnědý tuk jako tělěsné topení (viz [1]).
A geneticky? Odmalička jsem jsem chtěla víc jídla. Po jídle jsem pod stolem sbírala drobečky – a to mě nikdo na jídle nešidil. Můžu si za to sama?
Existují šťastlivci, kteří mají k tloustnutí genetické sklony a dokážou se uhlídat. A jiní to neumí.
Asi se nebudu moc plést, když řeknu, že skoro všichni tlouštíci si to jídlo pořád vyčítají a umiňují si, že dneska už opravdu, ale opravdu zvládnou tolik nejíst. Většina z nás už jednou nebo víckrát pořádně zhubla.
Musím říct, že jsem měla období, kdy jsem hodně cvičila, krásně hubla a dostala jsem se po pár týdnech do takového řekněme jiného metabolického (nebo psychického) režimu, že jsem tak strašně moc jíst nepotřebovala. Jedla jsem často menší dávky a šlo to. Řekla bych tomu režim netlouštíků. Celý život jsem jim ten režim záviděla.
Jakmile jsem se ale kvůli zdravotním potížím nemohla měsíc hýbat, okamžitě se žravá vrátila v plné síle – to zhubnuté jsem skoro nabrala zpátky, začala jsem se zadýchávat i při chůzi a pár let jsem se nedokázala dostat ani zdaleka do podobné kondice jako předtím. Nastartovat ten jiný režim bylo nemožné.
Tlustý člověk potká za život snad tisíce podnětů k tomu, aby začal hubnout. A skoro žádný z nich nezabere, ať má člověk výčitky svědomí jaké chce. Zahlodá a odejde.
Člověk může dokonce i prakticky každý den hodinu cvičit celé roky a nezhubne. Nedokáže se dostat do toho režimu.
Až jednou přijde den, kdy se rozbije cvičicí stroj a ... hádejte!
Motivace – postupné změny a pevný zvyk
Měsíc cvičím bez stroje, ale nejde to. Tak jednoho dne (po jednom z těch tisíců podnětů) vylezu ven a zkusím běhat. No, pravda, běhat... Popoběhnu pět metrů a funím jako blázen, tak kus popojdu. Když se vydýchám, tak zase popoběhnu. No uf! Uf! Uf!
Jenomže ta mizerná kondice je fakt k nepřežití. Tak se kvůli ní přinutím vylézt další den zase ven. A další den zase. Nesmí se to přehánět, člověk musí být schopný pokračovat i zítra, pozítří, ...
Najednou jsou po měsíci a půl o kousek volnější kalhoty. Motivace najednou naskočí na úplně jinou úroveň, i když výkony se rychle změnit nemohou. Po roce a půl je člověk už skoro poloviční, i když pořád ještě pořádný kus zbývá.
Nevím, kdy přesně se z denního běhání stal neporušitelný zvyk. Každý den mi dá obrovskou práci se vypravit, ale jdu. Pokud není slejvák, nejhorší nebezpečná námraza nebo nejsem nemocná. Už je to běhání mnohem snadnější, ale příjemné pořád moc ne. Pořád běhám "jenom" indiánským během s kraťoučkými pěšími úseky a zastávkami, protože mi to tak vyhovuje.
A pořád ještě bych leckdy jako Otesánek nejradši snědla "celý povoz i s koňma".
Ale je mi nesrovnatelně líp. Na endorfiny sice pořád ještě čekám, ale dostatečný pohyb prý funguje jako antidepresivum (viz [2]).
Začněte pomaličku a trpělivě. Nic nepřehánějte a vybudujte si zvyk.
Když to zvládám já, zvládnete to i Vy?
[1] Video – přednáška Karla Šonky na Léčba non-24hodinové poruchy spánku a bdění
[2] Mozek chce, abychom přežili, ne abychom byli šťastní, říká psychiatr Anders Hansen - Forbes
[3] Video – Emoce nás ovládají, jsme ve vleku dopaminu, říká psychiatr - YouTube
