Na dětech se mi líbí spousta věcí… Třeba to, jak s nimi znovu objevujeme a poznáváme svět. A znovu se učíme všechno, co jsme zapomněli. Nebo si všimneme něčeho, co se zdá samozřejmé.
Nedávno jsme si doma říkali, jak ten čas letí... a zas je tady zima! Roční období se střídají a než jsme se nadáli, děti vyrostly a jsou dospělé! A v trochu nostalgické náladě jsme zavzpomínali i na synovu první hádanku…
Jeli jsme tehdy zasněženou zimní krajinou. Dceři bylo šest a synovi necelé dva roky. Při delších jízdách se děti v autě nudily a tak jsme pokaždé vymýšleli zábavu. Zpěv, básničky, pohádky a soutěže (ty nám moc nešly). A když bylo nejhůř - i hádanky.
Syn už dobře mluvil a někdy byl upovídanější než starší sestra. Sice špatně vyslovoval, ale bez váhání se pustil do zpěvu, recitoval a drmolil říkanky. Avšak když došlo na hádanky, najednou ztichnul. Žádnou totiž NEZNAL! A s rostoucím znepokojením poslouchal, jak vzduchem létají neznámé hlavolamy a rébusy:
Co to je?... Malý domeček, plný koleček... Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze... Strká sosák do medu, bzučí sladkou koledu... Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr...
Hádanky padaly jedna za druhou a synova mužská ješitnost dostávala na frak. Svraštil obočí a usilovně přemýšlel, čím by sestru trumfnul. Rozzlobeně se podíval z okna a uviděl sáňkující děti… A v tom na to přišel a šišlavým hláskem vítězoslavně zvolal :
"Čo to je? Je to dževěný… a šou to šáňky!"
Hádanka s odpovědí nás rozesmála a syn nechápal proč. Urazil se, po celý zbytek cesty nemluvil, trucoval a marně jsme ho utěšovali, jak se mu hádanka povedla!
***
První pokus o hádanku pochopitelně odpovídal útlému dětskému věku. Ale my jsme si přitom uvědomili, že umět se ptát vlastně není vůbec jednoduché! A klást otázky je někdy stejně těžké jako na ně odpovídat.
foto - www.flckr.com
