Když psi mluví

Zní to neuvěřitelně, ale rozumím všemu, co říká můj pes. Nemyslím poštěkávání, vrčení, chňapání, psí pohledy, a tak. To zvládne kdekdo. Myslím skutečnou psí řeč.

Ani jsem nemusel jako Jiřík ve Zlatovlásce spolknout kus hada. Prostě jsem se jednu letní neděli probudil, posadil na posteli a slyším: 

„Co koukáš, chlape jeden plešatej, tlustej? Nedělej na mě tyhle voči, že by se nad tebou pes ustrnul! Že ty bys zas něco slupnul? Jasně, pořád jen dumáš, kde co sežrat a pak se převalit na záda! No jo, a už je to tady! Chceš podrbat! A Petra, která tě moc dobře zná, už tě škrábe a hladí!“

Nemůžu uvěřit vlastním uším! Naprosto zaskočenej a šokovanej, jak se mnou nevděčně a neuctivě mluví, povídám tomu drzýmu psisku:

„Co si to dovoluješ, troubo chlupatej?“

A on odsekne:

„Neříkej mi troubo! Za prvý nevím, co to je, a za druhý mě to uráží.“

„Moment, tu větu znám,“ říkám, „asi se moc díváš na televizi!“

A on jakoby nic:

„Dělám si srandu, ovšemže vím, co je trouba, jenže tak velkej snad ještě nejsem (a hloupej už vůbec ne)!“

Na rozhovoru s retrívrem Budulínkem, jinak Budym, mě nejvíc udivilo, že neproběhl nahlas, ale potichu - jaksi telepaticky, a tedy nikdo, ani moje žena Petra, ho nemohla slyšet. O to působil bláznivěji. Zpočátku jsem si myslel, že je to následek včerejší divoké párty, která se protáhla až do rána. Ale poněvadž se ten překvapivý hovor v různých obměnách opakoval, musel jsem ho brát jako skutečnost a přistoupit na nová pravidla: začal jsem se svým psem mluvit jako rovný s rovným...

Když tu absurdní situaci hodnotím s odstupem, zjišťuju, že měla na můj život fatální dopad. A vím, že jsem za žádnou cenu neměl dopustit, aby u nás zavládla takzvaná demokracie, protože přílišná svoboda nikomu neprospívá – lidem, ani zvířatům. Teď toho lituju, bohužel příliš pozdě!

Od oné neděle se Budy začal do všeho plést, kritizovat a vznášet požadavky. (Možná je vznášel už dlouho předtím, ale tehdy jsem nerozuměl ani slovo.) A chtěl toho moc, počínaje pohodlnějším spaním.

„Proč ty máš polštář a deku,“ dorážel, „a já nic?“

„Stačí ti srst!“ namítl jsem.

„Blbost,“ oponoval, „taky jsi pěkně zarostlej a přesto máš přikrývku. Koukej ji navalit i s poduškou!“

Jindy si Budy vymínil, že si bude zvát návštěvy.

„Co ti dávají k žrádlu?“ ptal se sousedova teriéra, zatímco leželi na sedačce, ukusovali oplatky Vlnky a zapíjeli je colou.

„To je různý, já mám rád skoro všechno. Většinou, co jedí sami.“

Budyho to dost rozladilo a před večeří se naštvaně vyptával:

„Jak to, že Petra nevaří taky pro mě a nesedím s váma u stolu?“

„Máš přece speciální psí granule! Jsou pěkně drahý a je v nich plno minerálů a vitamínů,“ namítl jsem.

„Nesmysl!“ hádal se. Když ti onehdy Petra dávala k snídani bio müsli a kakaový granule fair trade, kroutil ses jako had a šel sis usmažit vajíčka se špekem! A všechno jsi potom sežral sám! Lakomče!“

„Špek není vhodnej pro tvůj žaludek,“ hájil jsem se.

„A pro tvůj žlučník jo?“ triumfoval.

Rýpavé řeči, zaměřené převážně proti mé osobě, se daly jakž takž vydržet, dokud Budy nezačal řešit otázky občanského soužití, politiku, rasové předsudky a globální problémy vůbec.

„Nesnáším rasisty,“ rozčiloval se, „kteří zakazujou psím spoluobčanům vstup do hospod, supermarketů a bůhvíkam ještě. A ,páníčky' (neslyšíš, jak to feudálně zní?), co nechávaj psy potupně uvázaný venku jak otroky, bych přísně trestal a veřejně pranýřoval. Proč se s takovejma lidma nezatočí? Nemluvě o urážlivejch náhubcích, hroznejch předpisech a katastrofálních podmínkách při cestování! S řádnou jízdenkou se krčíme pod sedadlem, v kleci, nebo se válíme po zemi. Zacházejí s náma jak se zavazadlem a nemáme nárok ani na slevy a zdravotní pojištění!“

Budy denně vypočítával křivdy, nespravedlnosti a příkoří, páchané na psí rase, a vyčítal mi, že jsem pasivní a dostatečně nehájím psí zájmy. Poté, co musel čekat před volební místností, až vhodím lístek do urny, žádal volební právo a podobně jako sufražetky za ně hodlal bojovat.

„Až se naučím mluvit nahlas,“ argumentoval, „což nebude trvat dlouho, plánuju založit stranu ČPO - Českou psí obrodu, zvítězit ve volbách, dostat se do sněmovny a kandidovat na vysoký politický posty. Rozhled a vyjadřovací schopnosti na to mám!“

Na politickou dráhu se taky začal systematicky připravovat. Místo několika - podle něj hloupých lifestylových magazínů navrhl odebírat časopis Psí vesmír a v televizi a rádiu sledovat jenom pořady, určené úzkému okruhu zájemců a věnované menšinám. A pokud jde o literaturu, znal nazpaměť jména všech známých politologů a filosofů.

Díky Budymu u nás doma nezůstal kámen na kameni. Korunu změnám ovšem nasadil až o pár měsíců později, kdy s rozhodným výrazem nakoukl do mé pracovny - jako že si zásadně promluvíme, sebevědomě vešel, a zpříma, jako chlap, mi řekl:

„Podívej, je nad slunce jasnější, že jsem hezčí, chytřejší, Petra mě má radši a tráví se mnou víc času! Ostatně, jestli mi nevěříš, můžeš se jí zeptat!“

Ustrnul jsem.

„Taky se chystáme společně podnikat. Budeme spolu mít e-shop a prodávat potřeby a doplňky pro psy. Petra mi podrobně vysvětlila obchodní strategii a slíbila, že jako šampion a vítěz mnoha soutěží budu na reklamních fotkách. Pochop, že je to pro mou budoucí kariéru slušná publicita!“

A když mi tak jasně a bez okolků objasnil logiku věcí, potom mi Budy - podle všeho lakmusový papírek našeho vztahu s Petrou – navrhl, abych se s ní dal rozvést.