Téměř každý se někdy ocitne v situaci, kdy chodí do nemocnice navštěvovat někoho z přátel nebo rodiny. Je-li vážně nemocný nejbližší příbuzný, který prošel dlouhým údolím let a čeká ho poslední a nejtěžší úsek cesty, klademe si otázku, jak mu poslední chvíle ulehčit.
Na pokoji, kam chodím denně na návštěvu, leží několik starých paní. Když jsem včera po příchodu vyložila tašku s ovocem, bavlněnými ponožkami a dalšími drobnostmi, zjistila jsem, že ta, která pospávala na lůžku v koutě u dveří, už tam není.
Ještě předcházející den jsem jí pomohla položit láhev s dudlíkem na nemocniční stolek a podala papírový kapesníček, o který mne téměř nesrozumitelně požádala. Přestože byla neděle a návštěvy v plném proudu, u její postele nikdo neseděl.
Příbuzné údajně měla a dokonce přišli vyřizovat nějaké záležitosti s důchodem, ale od té doby se neukázali. Asi jim to časově nevycházelo.
Ostatní pacientky o ní prakticky nic nevěděly, mluvila jen výjimečně a většinou trochu zmateně a nepřetržitě upadala do spánku.
A tak odešla, aniž by to zpozorovaly. Uvědomily si, že z rohu přestalo být slyšet oddechování a mumlání a zazvonily na sestru. Po zkoušce pulzu pak následovaly obvyklé rutinní úkony, které člověka rozesmutňují možná víc než to, co jim předchází.
Když pacientky potom osaměly, jedna z nich se zmínila o neokázalém a lidském gestu, které všechny dojalo.
Předtím, než z pokoje lůžko odvezli, všimla si úzkou mezerou v zástěně, že sestřička zesnulou paní několikrát pohladila.
Za sebe, za ostatní a za její rodinu.
