Ten obraz jsem nesnášela. Italská riviéra... Ventimiglia... V padesátých letech ho ze soucitu koupil otec od jednoho známého, který ho vlastnoručně namaloval. Neměl peníze, jen mizerně placenou práci a nebyla naděje, že sežene lepší, protože pocházel z buržoazní rodiny. Obraz pak dlouho visel v předsíni a kdykoliv jsem šla okolo, koukla jsem se jinam.
Už nevím, co mě na něm tak rozčilovalo. Asi ta neskutečně fialová bougainvillea a příliš modrá obloha a moře. A možná jsem za letní idylou tušila něco víc.
***
Marie se pomalu protáhla a podívala se přímo nahoru. Nevadilo jí, že slunce píchalo do očí, deka kousala a děti v jednom kuse křičely a skákaly do vody. Měla radost, že je léto, dole pod ní se leskne řeka a dokonce že ji přes okraj knihy pozoruje hubený pihovatý chlapec, kterého by si jindy ani nevšimla.
„Co čtete?“ zeptala se, aby ho povzbudila a on byl za tu otázku vděčný, protože si ji netroufal oslovit.
„Pěnu dní... od Viana,“ řekl rozpačitě.
Ale Marie se dál o knihu nezajímala, spíš ji zaujal ten plachý a nesmělý chlapec.
„Vy jste odtud? Já jsem u tety na prázdninách... posledních. Ve čtvrtek jsem maturovala.“
„Já tady bydlím. V té vile na kopci s věžičkou... vidíte?“
„A co děláte? Studujete?“ pokračovala.
„Už ne. Pracuju u otce… v továrně.“
„Na to, že pracujete, jste docela opálenej!“ zasmála se.
„Zrovna jsme se vrátili s našima z Itálie,“ řekl skoro omluvně a zase ztichnul.
Udělal na ni dojem a hned ji napadlo, že by se mohli vídat častěji. Moc toho nenamluvil, ale jí se líbilo, že se na nic neptá a úplně mu stačí se dívat. Aspoň se nemusela zmiňovat o malém pavlačovém bytě, o matce, která vaří pořád dokola stejná jídla a otci, co chodí na směny.
***
Vojtovi rodiče začali přemýšlet o emigraci - to kvůli poplašným zprávám, které se odevšad dovídali. Jeho ale politika nezajímala, žádným zvěstem nevěřil a odjezdu se vší silou bránil. Snažili se ho přesvědčit, ale tentokrát zarytě trval na svém a zajíkavě jim vysvětloval, proč to nejde: Začátkem léta potkal jednu holku... krásnou, černovlasou... Marie se jmenuje ... vypadá jako sixtinská madona... ne, teď nemůže odjet... co by si někde v cizině bez ní počal?... A zatímco o ní nadšeně mluvil, velké odstávající uši mu zčervenaly a skořicové pihy o poznání ztmavly.
Do odjezdu zbývalo jenom pár dní, ale poslední přípravy jako by se ho netýkaly. Otec a matka ho přestali přemlouvat a jen z okna odevzdaně sledovali, jak se svou madonou sedí na zahradě, potřásá rezavou kudrnatou hlavou a zbožně k ní obrací vodově modré oči. A co bylo zvláštní... mluví, pořád mluví... Jak budou cestovat, kolik budou mít dětí a jak jim spolu bude hezky. Ani slovo o tom, že mu dva nejbližší lidé brzo zmizí ze života. Možná nadlouho.
Pak odjeli. Nenapadlo ho, že to ponese tak těžce. Ten první večer seděl s Marií sám v prázdném domě, díval se do země a ona se zaraženě rozhlížela kolem. Rodiče mu nechali jen to nejnutnější a zbytek rozprodali – byl to ostatně jeho nápad. Však si všechno, co potřebuje, zase pořídí. Hlavně, že mají s Marií kde bydlet... až se vezmou.
***
Vzali se, ale svatební cestu už nestihli. Sebrali jim továrnu, donutili je za směšné peníze prodat dům a zavřeli hranice – poslední spojení s rodiči a se světem. Marie tehdy pořád plakala, protože nechtěla bydlet v jedné místnosti v podnájmu, prodávat indiánky a věnečky a mít za muže dělníka. Život si představovala úplně jinak. A nestačilo jí, že si ji zákazníci oblíbili - nejvíc tatínci s dětmi - a že se každou neděli odpoledne stala součástí jejich malého soukromého ráje, který si v cukrárně vytvořili.
Na rozdíl od Marie Vojtovi nová práce nešla, ale to nebyl hlavní důvod, proč se mu ostatní po straně posmívali, nebo ho v lepším případě litovali. Příčina byla jeho žena, kterou potkávali pokaždé s někým jiným a vždycky s tím, kdo ve městě něco znamenal. Čekali, že si to s ní vyřídí, nebo to skoncuje, ale on jako obvykle neříkal nic, stáhl se do sebe a už se mu nechtělo vracet do pokoje, kde byl pořád sám a jenom přespával. Zvykl si chodit do výčepu na rohu, sednout si někam dozadu a rychle se opít, aby pak nevnímal Mariiny výčitky, že si mezi tolika nápadníky vybrala právě jeho.
***
Pití byla poslední záminka, proč ho z továrny propustili. Přesto ten den, kdy odcházel, se cítil tak volně, jak už dávno ne. Ulevilo se mu, že se zbavil práce, kterou neuměl a neměl rád a teprve teď si všiml, že začalo léto a může si dělat, co se mu zachce. Ten zapomenutý pocit svobody si chtěl co nejdéle uchovat a proto se výjimečně nestavil v hospodě, ale zamířil rovnou domů a vytáhl zpod postele krabici, která patřila matce a jedinou věc, kterou si z domova odnesl. Chvilku nad ní zamyšleně postával... pak ji otevřel, vyndal z ní plátna a štětce... a začal malovat.
Nikdy předtím to nezkoušel a neměl ponětí, že oživovat vzpomínky, pocity a představy je tak těžké. Úplně ho to pohltilo, přestal sledovat čas a obrazy teď byly jeho svět. Zápasil s kompozicí, bojoval s tvary a liniemi a nejvíc se potýkal s barvami - neuměl je míchat a nanášet a zklamalo ho, že na plátně vypadaly jinak, než si představoval. Když skončil, připadal si jako po těžké práci, ale namaloval všechno, co se v něm dlouho hromadilo a věděl, že líp už to nedokáže. Některé obrazy měl obzvlášť rád a za žádnou cenu by je nedal pryč, ale docházely mu peníze a bál se, že zbývající bude muset prodat.
Napadlo ho, že je ukáže otcovým známým, ale hned tu myšlenku zaháněl a trvalo dlouho, než se odhodlal. Stejně toho pak litoval, když přešlapoval mezi dveřmi a oni si většinou obrazy ani neprohlédli, nebo je nechtěli a honem mu dávali peníze, aby už šel. V životě mu nebylo tak trapně... A snažil se pochopit, co se změnilo a proč k nim - a vlastně nikam – nepatří.
***
To léto pomáhal na stavbě a každý den pozdě odpoledne si zašel k řece. Vykoupat se a hlavně malovat. Vždycky se uměl pozorně dívat a teď si dával na čas a objevoval řeku kousek po kousku, poznával kdejakou zátočinu a kámen a žasnul, jak je proměnlivá. Měnila se mu před očima a tak ji začal malovat jinak než dřív. Jen ve zkratce, několika tahy a čarami, aby ji stačil zachytit v míjivém okamžiku a ve všech podobách - prosluněnou a mírně zčeřenou, zakalenou po letní bouřce, i ospalou, s drobnými náznaky podzimu.
„Co tady vyvádíte?“ uslyšel za sebou silný hlas a z leknutí bezděčně zakryl stojan tělem.
Otočil se a všimnul si prstu, který ukazoval na obraz a patřil staršímu pánovi s plnovousem.
„Nebojte, já to nemyslím doslova!“ dodal muž smířlivě a popošel těsně k němu.
„Tak křičím na studenty, ale ti mě znají a neberou vážně. Teda... to bylo dřív... už malbu neučím... Poděkovali mně a rozloučili se. Prej kvůli věku, ale spíš, že mám na všecko vlastní názor.“
A Vojta na ten názor čekal...
„Není to špatný!“ zaznělo povzbudivě.
„Osobitý, ale schází vám řemeslo!... Budete tady zítra?... Fajn! Pár věcí vám k tomu řeknu! A jestli chcete, můžeme potom zajít ke mně. Ukážu vám, co maluju a žena připraví něco k jídlu... jste hubenej až hrůza!... To byste moje lekce dlouho nevydržel!“
Muž se rozloučil a pomalu pokračoval v procházce. Na odchodu ještě Vojtovi pokynul a jemu se zdálo, že srpnové večerní slunce, které už ztrácelo sílu a za chvíli se chystalo zapadnout, dnes víc hřeje. A poprvé po mnoha měsících se na něco těšil.
