Nebe s balonem

Snad po sté si otřela zpocený krk a obličej a modlila se, aby ty pařáky konečně přestaly! Horko jako by se zhmotňovalo, nabývalo na objemu a doráželo na ni ze všech stran.

Ze stěn malého pokoje, z tmavého nábytku a chlupatého koberce, který hřál do bosých nohou. Připadalo jí, že ji pálí každý centimetr kůže.

Když sem přijela, blízkost nebe a osamělý výhled z desátého patra byly přesně to, co potřebovala. Ale brzo zjistila, že ji před sluncem chrání jen průsvitná záclona s vyšívanými vlnkami a před parnem malý, protivně hučící větrák. Obojí chabě.

Seděla nahá, na klíně hřející notebook, u sebe misku s vodou a ručníkem a dávala pozor, aby nepromáčela pohovku. Už od rána jako by se dusila ve vlastní šťávě a ani trochu se nemohla soustředit. Přesto se zařekla, že překlad dokončí, i kdyby měla chcípnout. A pak někam vyrazí. Kamkoliv!

Samotnou ji to překvapilo. Původně myslela, že se dokáže zavřít v téhle malé, půjčené garsonce, zabrat se do práce, s nikým se nestýkat, neodpovídat na maily a vypnout mobil a její jediná zábava bude pozorovat nebe. Takový pokus o útěk do ještě větší samoty. Na místo, které připomínalo ochranný kokon a kde bůhvíproč doufala, že se bude míň obviňovat a trápit. Už ví, že to byl nesmysl. Ten únik nevyšel.

Násilím zahnala vzpomínku na vedro v Madridu, mnohem úmornější než teď. I navečer se vzduch tetelil odporným horkem, chodníky sálaly jako kamna a když se podívala na pouliční teploměr, nevěřila svým očím. Skoro padesát stupňů! Napadlo ji, že takhle to musí vypadat v pekle. Rouhala se. V tu chvíli neměla zdání, co peklo opravdu je.

Včera pozorovala na nebi letadla a taky balon, který přeletěl kolem a vznášel se nízko, jen kousek nad zemí. Balony se jí líbily, pohybovaly se tiše, plavně a důstojně, ale nejlepší na nich byl ten nadhled nad hloupým hemžením dole. Pohledy z výšky měla ze všeho nejradši a jednou by se taky chtěla odlepit od země a letět. Jenže to asi každý. Prostě takové obvyklé, banální přání, jako ostatně všechna přání, co měla.

V předsíňce najednou zazvonil telefon. Lekla se. Jak to, že si ho předtím nevšimla? Nemá ho zvednout? Raději ne, stejně to nebude pro ni! Ale co kdyby něco důležitého...?

„ Haló?“

„Máš divnej hlas, nejsi nemocná?“

„Kdo volá?“

„Ty nevíš? Hádej!“

„Co chcete? Rychle, nebo to položím!“

„Počkej! Viděl jsem tě... jak chodíš po bytě nahá!“

„Blbost! Tady mě nemůže nikdo vidět!“

„Já jo... dalekohledem.“

„No a co?“

„Bylo to hezký!“

„A dál?“

„Nechápala, proč ještě poslouchá.

„Napadlo mě... že se můžeme sejít!“

„To určitě! Proč bych se měla scházet s úchylem?“

„Já přece nejsem...!“

„Jak to mám, sakra, poznat? Dejte mi pokoj!“

„Stejně na tebe zazvoním. Když neotevřeš, tvoje chyba! “

Praštila sluchátkem a bylo jí jasné, že je pro dnešek se psaním konec. Celou dobu se bude bát a lámat si hlavu, kdo je ten chlap a jaký má důvod sem chodit. Copak je blázen, aby ho pustila nahoru? Proč by otvírala úplně cizímu člověku? Možná si vytipovává opuštěný ženský...

Znova si sedla na sedačku a zkřížila nohy – taková obranná pozice - a přesto, že si zakázala vzpomínky, vybavil se jí Martin, bývalý muž a teď už taky cizí člověk. Právě kvůli nim dvěma se ocitla tady. Ne, vlastně jen kvůli dceři. Kdyby před ní celé měsíce neprobírali rozvod, tak to neudělala. Zmátlo je, že nikdy neposlouchala a všechno, co si pořád dokola vyčítali, šlo zdánlivě mimo ni. Spletli se, jako už tolikrát - jeden v druhém a nejvíc v ní. Bylo to přesně naopak. To ona je přestala zajímat! Kvůli hádkám a vlastním trablům jim nezbýval čas na ty její. Vlastně ji opustili, i když pořád bydleli spolu.

Po rozvodu si namlouvala, že musí odjet někam hodně daleko, kde přijde na jiné myšlenky a až se vrátí, spousta věcí se sama od sebe spraví. Zrovna mířila do Prada a těšila se na Goyu, když Martin volal, že Lea spolkla ty prášky. Na chvilku se jí zastavilo srdce. Doslova. Úzkost jí sevřela hrudník tak, že nemohla popadnout dech. Tlak na prsou po chvilce povolil, ale vedrem a hrůzou jí vyschlo v krku a skoro nemohla polknout, natož mluvit. Dodatečně si uvědomila, že těch pár vteřin, co byla zticha, ji schválně napínal na skřipec. Teprve potom jí řekl, že Leu našel včas, probrali ji a teď je v blázinci. Tedy na psychiatrii, opravil se, a s nikým nechce mluvit. Ani s ní.

Zdola se ozval zvonek. Proboha, to bude on, ten chlap z telefonu! Co bude dělat? Zavolá policii? Ale vždyť se vlastně nic nestalo! Co když si ji jen s někým spletl? A co doopravdy chce? Horečně přemýšlela a vzpomněla si, jak loni přepadli vedle v ulici nějakou paní a našli ji až za několik dní. Ten, komu otevřela, musel vědět, že bydlí sama!

Další zvonění, tentokrát nahoře. Tak už je tady! Nemůže se dostat do bytu? Udělat otisk zámku je prý snadný!

Zase zvonění! Uvědomila si, jak se jí strachem třesou ruce. Ten pocit znala. Ochromoval ji celé měsíce a teď s ní znova mával jak s kusem hadru. Prudce zatoužila se ho jednou provždycky zbavit. Vždyť ON, ten chlap, jí přece nemůže ublížit víc než vlastní rodina! Najednou dostala chuť setřást ze sebe minulost, zapomenout na přítomnost a udělat něco šíleného. Něco jako bungee jumping. Člověk se odrazí, ztratí jediný pevný bod pod nohama a možná proto dostává všechno kolem nové a překvapivé barvy, chutě, vůně... a smysl.

Vstala, hodila na sebe šaty a když míjela zrcadlo, mimoděk do něj nakoukla. Uviděla v něm odraz své tváře a za ní okno a nebe s balonem. Zastavila se, zhluboka nadechla... a rychle otevřela dveře.