„Neumírej, Žofinko...“

byla prý poslední slova arcivévody Ferdinanda, kterého 28. června 1914 zastřelil v Sarajevu atentátník Gavrilo Princip. Útočník si právě kupoval něco k jídlu, když uviděl couvající auto s následníkem trůnu a bleskově využil 

příležitosti, aby ho zabil. Předcházející pokusy jeho společníků totiž toho dne ztroskotaly. A kulí, které vypálil, nebylo sedm, jak se traduje, nýbrž jen dvě. Nicméně stačily, aby Ferdinanda a jeho manželku smrtelně zranily a předurčily tak příští osud Evropy.

Po levé straně arcivévody seděl v autě jeho pobočník hrabě Harrach, který ho měl v případě útoku chránit svým tělem. Avšak útočník střílel zprava, a tak jednou ranou zasáhl arcivévodu do krční tepny a druhou trefil do břicha jeho ženu Žofii. Žofie doprovázela svého muže na oficiální zahraniční misi poprvé, protože kvůli nižšímu původu dříve nesměla. Vévodkyní z Hohenbergu se stala až několik let po svatbě a teprve tehdy jí byl také udělen titul Její Výsost. I přes toto opožděné zadostiučinění se jí však do Sarajeva nechtělo, Ferdinanda před cestou varovala a její tušení se opravdu nešťastně naplnilo...

Atentát posloužil jako záminka k rozpoutání první světové války, která Evropu stála osm a půl miliónů životů, jedenadvacet miliónů zmrzačených a raněných a sedm a půl milionů zajatých a nezvěstných. Po jejím konci se starý kontinent zeměpisně i politicky naprosto změnil, Rakousko-Uhersko zaniklo a vzniklo samostatné Československo.

Na počátku dvacátého století se Evropa zmítala ve spoustě hospodářských, politických i národnostních problémů a postupně v ní nazrával hluboký konflikt. Proto bývá sarajevský atentát často historiky hodnocený jako „poslední kapka, kterou přetekl pohár“. Ostatně  také tak nazvali v Institutu Cervantes panelovou diskusi, jež se uskutečnila za účasti potomků rodu Hohenbergů a Harrachů, kteří pohled na tuto dramatickou událost obohatili vzpomínkami svých předků a osobními reflexemi.

Ovšem při zmínce o sarajevském atentátu se asi každému vybaví spíš Švejk a známá věta paní Müllerové: „Tak nám zabili Ferdinanda“... A právě slovo NÁM je v této větě víc na místě, než by se na první pohled zdálo. O Ferdinandovi d'Este bylo totiž známo nejen to, že je komplikovaná osobnost, ale především, že Maďary (podobně jako Srby) neměl příliš v lásce. Harrachovi prý dokonce svěřil, že pokud se ujme vlády, nechá se korunovat na českého krále.

Náklonnost k Čechům prokázal František Ferdinand d'Este už tím, že se oženil s českou šlechtičnou a žil s ní v harmonickém manželství na zámku Konopiště. Za nerovný sňatek s půvabnou hraběnkou Chotkovou, kterou si u dvora doslova vyvzdoroval, musel také zaplatit velikou daň. Byl nucen strpět, jak ji rodina podceňuje a přehlíží, při většině ceremonií nesměla stát ani sedět vedle něho a císaři Franz Josefovi musel podepsat, že jeho děti ztrácejí veškeré dědické nároky na habsburský trůn.

Ani po atentátu to Ferdinandovy děti (třináctiletá Žofie, dvanáctiletý Maxmilián a desetiletý Ernst) neměly lehké. Ze dne na den zůstaly bez rodičů, vyrůstaly bez jejich láskyplné péče a dramatické zvraty v životě zažily i později. V roce 1938 byli oba bratři odvezeni do koncentračního tábora Dachau a přestože byli nakonec propuštěni, po několika letech (pravděpodobně na následky týrání) předčasně zemřeli.

***

Je těžké odhadnout, jak by se vyvíjela historie, kdyby Ferdinand nebyl v Sarajevu zavražděn a stal se císařem Rakousko-Uherska. Uvažoval o federalizaci monarchie, ale hodlal ji zachovat a samostatný český stát by možná neexistoval. 

Avšak bez ohledu na tyto úvahy zůstává sarajevský atentát i dnes tím, čím byl před sto lety - tragickým příběhem milující se rodiny na pozadí nadcházející krvavé války.