Kocouří příběh (parabola)

Jeden známý mi před časem vyprávěl, jak se ujal malého zatoulaného kocoura a velmi si ho oblíbil.

http://www.flickr.com/photos/cats/

Artuš (tak ho pojmenoval) byl hezký, chytrý a učenlivý kocour a vyznačoval se i tím, že nového pána pravidelně doprovázel na autobus. Během dne se pak vydával na toulky, ale nikdy se neztratil; pokaždé našel zpáteční cestu. A když náhodou nezastihl  své „spolubydlící“ doma, očekával je na dvorku u dveří.

Díky nespornému šarmu a silné osobnosti zaujal Artuš v domácnosti brzy výsadní postavení - hráli si s ním, hýčkali ho a vedlo se mu skvěle. To trvalo několik měsíců.

Avšak na Mikuláše známí po návratu z práce zjistili, že se kocour nevrátil. Čekali, vyhlíželi a volali, prohledávali kouty a skuliny, vyptávali se dětí, sousedů, čertů i andělů. Nikdo ho neviděl.

Všichni z rodiny si na něj tak zvykli, že si bez jeho huňaté a hřejivé přítomnosti neuměli volné chvíle vůbec představit. Oblepili dveře, schránky, popelnice a sloupy v ulici. Zanechali zprávu s popisem a vypsanou odměnou v místní trafice. Dali inzerát do novin a zkusili pátrat i na internetu. Bezvýsledně – kocour se nenašel.

Uplynula zima, jaro, přešlo léto i podzim.

Jednou večer spěchal můj známý sychravým prosincovým parkem a na cestě pod lampou zahlédl kočku, která se podobala oplakávanému Artušovi; jen srst měla hustší a lesklejší. Zkusil na ni zavolat jménem …… ale přišla nějaká žena, vzala ji do náruče a odnesla. Následující hodiny se pak snažil na epizodu nemyslet a nikomu se o ní nezmínil.

Když však nazítří časně ráno odcházel do zaměstnání, zaslechl nezvyklé a skoro zapomenuté zvuky. Otevřel dveře a málem zakopnul ...... o prokřehlého a slabě mňoukajícího Artuše.

„Ztracený syn“, který se téměř na den od svého zmizení navrátil, vypadal výborně. Srst mu ještě povyrostla, zesílila a celý zmohutněl - byl to ten včerejší krasavec z parku. Zcela samozřejmě a hrdě vešel do domu, zamířil k misce, která byla i po roce pietně na svém místě, a důstojně počkal, až mu ji naplní.

Za svůj útěk se neomluvil a nelísal – opustil přece dobrovolně blahobyt, našel si jinou domácnost a teď se z vlastní vůle rozhodl vrátit.

Jeho bývalý a znovunalezený „majitel“ ho přivítal s tichou radostí -  neřekl ani slovo, nevyčítal a na nic se ho neptal.

Odpustil mu už dávno předtím, než se objevil.