Známe je, tyhle automaty na nápoje. Jsou skoro všude - na chodbách úřadů, institucí a škol a když není jiná možnost jak se napít, vhodí se do nich pár mincí a vypadne minerálka, čaj nebo káva.
A právě do takového lesklého, černého automatu se spoustou tlačítek jsem nasázela přichystaný obnos. Pěkně korunu po koruně a zatímco zvonivě mizely v jeho hranatých útrobách, párkrát jsem nasucho polkla. To to ale trvá!
Zvuk mincí konečně ztichl. Netrpělivě jsem přešlápla a podívala se tam, odkud měla vypadnout voda. Dívám se, čekám a... nic! Došla, nebo se automat zasekl? Před chvílí přece fungoval! Zrovna když spěchám a potřebuju se napít! Kde je ten čudlík, co vrací mince? Přece odtud nepůjdu žíznivá a ke všemu bez posledních drobných!?
Nervózně mačkám tlačítko, ale automat se tváří jakoby nic. Ohluchl, oněměl a „ručička“, kterou podává nápoje a vrací peníze, mu zjevně ochrnula. Asi chce, abych mu velkoryse nechala "spropitné" (i když mě neobsloužil!) a důstojně odešla jakoby nic. Naštval mě!
Tak ty tak? Dobrá, když nevracíš, od nynějška jsi pro mě vzduch a nebudu si tě všímat, abys věděl, řekla jsem si. A slib jsem dodržela. Důsledně jsem ho přehlížela a míjela a přesto, že od něj všichni vesele odcházeli s lahvemi a kelímky, já jsem ho ignorovala! To měl za to, že nevrátil, co nebylo jeho!
Jenže jedno pozdní odpoledne mě přepadla taková ospalost a potřeba kávy, že jsem se rozhodla mu dát ještě šanci. Odpouštět by se přece mělo, ne? Zvlášť, když potřebuju životabudič!
Nedůvěřivě jsem se k němu přiblížila a váhavě vhodila hromádku drobných. A teď se ukaž! Chvilka napětí... Výborně, a to se podívejme, jak se najednou snaží! Určitě si můj předcházející nezájem vzal k srdci, protože hned úslužně vysunul kelímek, bublavě ho naplnil kávou a servilně na mě zapípal na znamení, že si ten napěněný nápoj můžu odnést. Oukej, tak to má být!
Už už se natahuju po kafi, ale co to slyším...? Zvuk padajících mincí, co naléhavě bubnují na dno vedlejší přihrádky! Cože, něco zas není v pořádku? Nedá mi to a zalovím v kastlíku plném korun, jednu po druhé vytáhnu a narychlo přepočítám. Je to možný...?
***
Stojím dál u automatu a tiše ho pozoruju. Vida, tak se přece jen zastyděl! Jak se zdá, i automat může mít svědomí (spíš než někteří lidé)...! Podívám se na dlaň a v duchu se musím smát. Je na ní přesně tolik mincí, kolik mi posledně nevrátil.
