Fackovat nebo chválit?

Podnětem k úvaze a zamyšlení o výchově byla facka, kterou dal a pak i dostal jistý pan učitel na Brněnsku.

http://www.flickr.com/photos

Asi neřeknu nic nového - výchova je jedna z nejsložitějších věcí na světě. Přestože s ní všichni máme nějaké zkušenosti, neznamená to, že ji zvládáme. Každý z nás byl sice někým vychovaný, sám někdy vychovával, nebo se s nějakou speciální formou výchovy setkal, ale taková průprava často nestačí.

A proč je vychovávat, respektive dobře vychovávat tak komplikované? Netroufám si stručně a jednoznačně odpovědět - tímto tématem se zabývají dlouhé studie. Nicméně mohu nabídnout vlastní (pochopitelně zjednodušenou) charakteristiku.

Podle mých zkušeností dochází ve výchově ke střetu mnoha specifických a proměnlivých prvků. Vychovávající a vychovávaní jsou pokaždé jedineční a rozdílní zároveň; mají nejrůznější předpoklady a schopnosti; jiné jsou i okolnosti, možnosti a metody výchovy a rozdílné jsou i normy a prostředí, ve kterém výchova probíhá. Dochází tak ke kombinaci mnoha faktorů a k procesu s otevřeným koncem, který může mít dobrý, špatný, překvapivý i nechtěný výsledek.

I přes tuto proměnlivost má však každá správná výchova stejný cíl - snaží se v tom nejširším smyslu slova "naučit lásce".... Lásce k lidem, přírodě, spravedlnosti, poznání, vědění, práci, a tak dále…

Jestliže však vychováváme k lásce, musíme tuto lásku (láskyplnost, laskavost) také sami vyzařovat. A musíme počítat i s tím, že odezva není vždycky kladná a už vůbec ne okamžitá - musíme prostě doufat, že se naše úsilí někdy a nějak zúročí.

Léta zkušeností mě naučila (bohužel většinou pozdě), že lásku a laskavost je třeba dát najevo správným způsobem a ve správný čas a že ze všeho nejdůležitější je povzbuzovat a za každý úspěch chválit.

My Češi se navzájem rádi kritizujeme, což vede zejména děti k nejistotě, nedostatku sebevědomí a projevuje se (mimo jiné) i agresivitou a snahou zviditelnit se za každou cenu. Přimlouvám se tedy důrazně za chválu - neváhejme chválit, kdykoliv je za co! A něco se určitě najde!

Laskavost ve výchově však bývá mylně zaměňovaná za nedůslednost a přílišnou toleranci. Každé dítě ale potřebuje určitý řád, bez kterého se necítí jisté a bezpečné. A proto je samozřejmé, že při výchově nemůžeme jen dávat; musíme také něco vyžadovat, trvat na tom a v krajním případě i trestat - zejména závažné neplnění povinností a porušování dohodnutých zásad a pravidel. A na tomto místě se dostávám k úvodnímu problému s pohlavkem, respektive tělesným trestům ve školství a případnému postihu učitelů.

Nejsem pro fyzické tresty ve školách ani mimo školu, protože se dají zneužít (jako ostatně všechny formy trestu) a ve své podstatě vedou k násilí, kterého je ve světě už tak dost. Na druhé straně nebudu předstírat, že jsem své děti nikdy nepotrestala „ručně“. Občas došlo k situacím, kdy jsem si nevěděla rady a jednala ve zkratu (a potom toho litovala). Nicméně i tehdy musely děti cítit, že si trest zasloužily. A také vidím určitý rozdíl mezi potrestáním rodičovským a učitelským. Rodič své dítě dobře zná a ví (nebo alespoň tuší), jak bude reagovat. Pedagog zpravidla tuto výhodu nemá a proto by měl být v trestech mnohem uvážlivější.

Domnívám se, že výchovné problémy, přestupky a tresty na školách obecně je nutné řešit ve dvou rovinách: systémově a zároveň individuálně. V praxi to znamená podrobně zdokumentovat všechny formy násilí (šikanu nevyjímaje), ani jejich nejmenší projevy nepřehlížet a zákonem zakotvit postihy na obou stranách - jak pro učitele, tak pro žáky. A u žádného deliktu nelitovat času a úsilí a velmi podrobně ho prošetřit.

Nicméně pohlavek, zmíněný na začátku, bych nedramatizovala. Učitel by se měl asi omluvit a zdůvodnit, co ho k němu vedlo. Pokud se potvrdí (a to velmi pravděpodobně), že arogantní žák situaci vyprovokoval a jeho násilnický otec ještě zhoršil, měli by se také ospravedlnit. A povinností školy je varovat, že z případné recidivy vyvodí na obou stranách důsledky.

A ještě malá douška. Vzpomínám si na paní učitelku Andělku, andělsky vypadající a jednající dámu (hodnou svého jména), která část života strávila v Británii a po návratu učila angličtinu. Mezi jiným i rockové zpěváky a hudebníky. Některým rockerům šel jazyk mnohem hůř než hudba, nicméně za každý sebemenší pokrok byli od Andělky pochváleni. A tehdy jsem mohla pozorovat, jak metaloví drsňáci, kteří na pódiu řvali z plných plic, zrůžověli, zrozpačitěli a ujišťovali, že angličtinu zatím moc nezvládají, ale příště to bude lepší - což se v rámci možností opravdu stalo. A opět byli Andělkou pochváleni.

***

Takže závěrem předkládám dilema k posouzení.... Fackovat nebo chválit?... Nebo snad obojí?