Známkovací loterie na českých vysokých školách

Jak probíhají zkoušky na VŠ u nás, v Británii... A proč prestižní zaměstnavatele v Česku známky nezajímají.

Pokud chcete ve Velké Británii (nebo ostatně kdekoliv v západní Evropě) pomýšlet na dobrou práci, musíte mít nejen univerzitní diplom (na rozdíl od nás obvykle stačí bakalář), ale musíte mít taky to, čemu se říká Upper Second Class. Neboli 2:1. Neboli průměrný výsledek 60 % ze závěrečných testů. Neboli… No, zkrátka dobré známky. Většina prestižních zaměstnavatelů se s vámi bez tohoto výsledku nebude bavit.

Po absolventa české univerzity to může být poněkud… Překvapivé. Už odmala mi říkali, že „na známkách nezáleží“ a „na vysvědčení se tě nikdo ptát nebude“. A když se podíváte na weby prestižních nadnárodních firem, které v Česku působí, je to tak. Sem tam po vás někdo chce výpis známek. Ale že by přímo požadovali nějaký ten průměr, či dokonce červený diplom? Ani náhodou.

Proč na západě mají studijní výsledky takovou váhu, zatímco u nás nikoho nezajímají? Odpověď všichni tak nějak tušili, ale teď už máme v ruce důkaz.

Následující text se týká pražské právnické fakulty, ale mám obavy, že jinde je to podobné.

Zkoušková loterie (či spíše reality-show)

Naprostá většina zkoušek na pražských právech je ústní. To znamená, že se přes internet zapíšete na konkrétní termín (ale ne ke konkrétnímu zkoušejícímu!). Ve chvíli, kdy vstoupíte do budovy (V obleku. Zásadně v obleku. To se u nás ještě drží.), nemáte stále jasno, kdo vás bude zkoušet. To zjistíte až na místě. A v tu chvíli někteří studenti dělají čelem vzad. Protože paní profesorka XY vyhodí polovinu studenů jenom za to, že mají staré vydání zákonů, pan doktor YZ někdy protáhne zkoušku i na víc než hodinu a pan docent ZX chce čísla paragrafů a zákonů. Zpaměti. Všechna. Jiní studenti jásají, protože pan doktor A nikdy nikoho nevyhodil, paní docentka B dává jedničky i za hezký úsměv a panu profesoru C stačí, když si správně pamatujete nadpisy kapitol, víc do hloubky nejde.

Tohle všechno jsou samozřejmě „studentské legendy,“ zaručené pravdy, které se mezi studenty vyprávějí, ale všichni přeci vědí, že realita je jiná a zkušenosti studentů jsou silně subjektivní. Vždyť já to přeci uměl, ale ten hrozný profesor si na mě zasednul… Nebo ne?

Základy matematiky a statistiky pro právníky

Je to neuvěřitelné, ale i na právnickou fakultu dorazila digitalizace. Studentský informační systém sice 2x ročně způsobí 3 000 studenů žaludeční vředy a záchvaty nevolnosti (zasvěcení vědí, o čem mluvím), ale výsledky zkoušek si pamatuje. Bohužel, právníci nejsou příliš dobří s čísly a statistika jim taky moc neříká. Takže zpracování údajů muselo počkat až na Michala Tuláčka.

Michal Tuláček, člen akademického senátu (známý také jako autor komixu Právnické zkazky… ale to sem nepatří…) si všechny data vyžádal a statisticky zpracoval. Výsledný dokument (najdete ho na konci tohoto příspěvku) má 3200 stran. Obsahuje statistiky známek ze všech předmětů, od všech učitelů.

A studentské báje a pověsti mají najednou reálný základ. Najednou opravdu víme, že jistý pan doktor opravdu nikdy nikoho od zkoušky nevyhodil, zatímco jiný pan doktor (náhodou ze stejné katedry) vyhodil půlku studentů. Jiný dal půlce studentů jedničky. A tak bychom mohli pokračovat.

A tím se vracíme na začátek. Představte si, že by nějaká právnická firma nabírala absolventy známek. Jenže místo skupiny kvalitních odborníků na obchodní právo získá skupinu lidí, co šli na zkoušku k doktoru (NEJMENOVAT!).

Rozložení známek v závislosti na vyučujícím u zkoušky z Teorie práva (jedné z prvních, kterou studenti podstoupí). Na ideálně objektivní fakultě by měly být všechny grafy stejné. Na PF UK je jasné, že když půjdete k doc. Kühnovi či doc. Wintrovi, "máte to v kapse". Naopak pánové Tryzna, Beran, Maršálek a paní El Dunia jsou postrachem. To samozřejmě všichni studenti věděli už dávno. Aleje hezké, mít oto vědecky podložené.

Ta samá zkouška, podle pohlaví. To bych radši nerozebíral...

Zdroj: TULÁČEK, Michal: Statistika známek pro PF UK

Co s tím?

Takže – co s tím udělat? Děkan fakulty se prý problémem zabývá, ale mnoho možností nemá. Záleží na tom, jestli dál trvá na ústních zkouškách. Pokud ano, pak může zavést zkoušky před tříčlennou komisí, jako jsou dnes státnice. To by snad objektivitu aspoň trochu navýšilo. (Ale nedělám si iluze, že nějak moc.) Ale zkoušet před komisí 3000 studentů… No, jedeme dál.

Druhou možností je vykašlat se na ústní zkoušení (ostatně, ČR je v tomhle skoro světovým unikátem). Student může zakončit studium písemným testem, který obsahuje jednak případovou studii (vyřešte skoro reálný problém), jednak esej – úvahu na odborné téma („Co si myslíte o Lisabonské smlouvě?“ „Měla by soudní jednání být přenášena televizí?“ „Současná úprava exekucí potřebuje reformu?“). Pokud se pamatuji, případové studie tvoří část zkoušky už dnes (tzv. klauzurní práce), zatímco eseje odvážně požaduje katedra politologie. (O jejich známkování však koluje další studentská legenda – to se prý testy vyhodí do vzduchu a podle míst dopadu… No, jedeme dál.)

Pak už zbývá jen třetí možnost. Nedělat s tím nic. Nedělat nic, přestat se tvářit, že známky něco znamenají a studenty nechat, ať svoji kvalifikaci prokazují jinak. Třeba praxí. Nebo různými dodatečnými kurzy či náročnými volitelnými předměty. Nebo vědeckou činností. Nebo… No, možností je víc než dost. Ano, asi je to bude trochu odvádět od studia. Ale komu by to vadilo. Vždyť u té zkoušky je vlastně jenom potřeba nějak prolízt. Na známky se vás nikdo ptát nebude…

Samotnou studii si můžete stáhnout zde:

http://uloz.to/xkUrMPUV/statistika-zkousek-pdf