Odlišné stanovisko jednoho ze soudců ke štrasburskému rozsudku "České děti ve zvláštních školách".
Musím se přiznat k jisté nedůslednosti. Když jsem zakládal blog, předsevzal jsem si, že se nebudu pouště do tématu diskriminace menšin (ačkoliv je to téma pro právníka zajímavé, navíc v Británii máme zajíamvé zkušenosti).
A přesto jsem se rozhodl toto porušit. Přiměl mě k tomu Evropský soud pro lidská práva. Tedy konkrétně rozsudek odborně zvaný "D. H. a ostatní proti České republice," známější spíš pod názvem "Romské děti ve zvláštních školách".
Ačkoliv rozsudek padl již v roce 2007, je stále živý. Řada institucí si neustále stěžuje, že Česko se "tímto rozsudkem neřídí," tedy že neustále posílá romské děti do zvláštních škol.
A proč by si nestěžovali. Posílat zdravé děti do školy pro děti mentálně postižené... To se prostě nedělá. Ale rozsudek samotný už tak přesvědčivý není.
Důvody rozsudku jsou známé a není třeba se jimi podrobně zabývat: Ve zvláštních školách je nadprůměrný počet dětí z etnických menšin, Česká republika je diskriminuje a upírá jim právo na vzdělání. Arguement, že o přeřazení požádali sami rodiče, Soud odmítl. Nešlo prý o informované rozhodnutí.
Mnohem zajímavější je však to, co v hlavní části rozsudku není. Rozsudek byl přijat poměrěm hlasů 13:4. Čtyři soudci (včetně českého) napsali k rozsudku tzv. odlišní stanoviska. Jedno z nich, z pera španělského soudce Borrega Borrega, je obzvláště zajímavé, proto ho zde "přetiskuji" v plném rozsahu, bez dalšího koemntáře:
(I když dobrá, přeci jen jeden komentář technický: Toto je rozsudek po odvolání. Pokud se zde píše o "rozsudku senátu," "prvostupňovém rozsudku" nebo "původním rozsudku," myslí tím soudce původní rozhodnutí soudu, kterým byla tato stížnost zamítnuta. On sám se vyjadřuje k odvolacímu rozsudku tzv. velkého senátu, kterým bylo naopak stížnosti vyhověno.)
NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE BORREGA BORREGA
1. Z tohoto rozsudku pociťuji jisté zklamání.
2. Soudce Bonello v roce 2002 považoval za „velmi znepokojivé, že Soud za více než padesát let houževnaté soudní praxe dodnes nezjistil jediný případ porušení (práva zaručeného článkem 2 nebo článkem 3) z rasových důvodů (...)“ (Anguelova proti Bulharsku, rozsudek ze dne 13. června 2002, č. 38361/97, nesouhlasné stanovisko). Souhlasím sice s výhradou soudce Bonella, že absence jediného případu rasové diskriminace v oblasti práv, která tvoří jádro celé Úmluvy, byla před pěti lety znepokojivá, v tomto rozsudku se však Soud rozmáchl příliš zprudka. Velký senát se v tomto rozsudku řítí jako formule 1 a ve vší rychlosti se vrhá do nové a neprobádané oblasti školství, a logickým důsledkem toho je výrazné vybočení ze správné cesty, kterou se Soud dosud ubíral.
3. Dle mého názoru byl rozsudek druhé sekce ze dne 7. února 2006 v této věci dobrým a moudrým rozhodnutím, příkladem judikatury Soudu. Bohužel však nemohu říci totéž o rozsudku velkého senátu. (Rozsudek senátu čítá sedmnáct stran, kdežto rozsudek velkého senátu sedmdesát osm, což ukazuje, že dlouhý rozsudek ještě nemusí být moudrý.) Zaměřím se pouze na dva body.
4. Přístup: Senát poukazuje na znepokojení řady organizací ohledně romské reality a dále uvádí: „Soud však zdůrazňuje, že jeho role je odlišná od role výše uvedených orgánů a že jeho úkolem, stejně jako úkolem Ústavního soudu České republiky, není posuzovat celkový sociální kontext. Jediným úkolem Soudu v projednávaném případě je posoudit (...) individuální stížnosti (...)“ (§ 45).
5. Velký senát však činí pravý opak. Od první stránky („historický kontext“), přes „prameny Rady Evropy“ (čtrnáct stran), právo a praxi Evropského společenství (pět stran), dokumenty Organizace spojených národů (sedm stran) a „další prameny“ (tři strany, které jsou s výjimkou části týkající se Evropského střediska kupodivu věnované výlučně anglosaskému světu, tj. Sněmovně lordů a Nejvyššímu soudu Spojených států amerických) až po poslední odstavec je rozsudek posouzením celkového sociálního kontextu, což je v rozporu s úlohou, která přísluší soudnímu orgánu. Jako příklad lze uvést začátek § 182, kde Soud uvá- dí: „Soud podotýká, že kvůli své nestálosti a věčnému vykořenění tvoří Romové znevýhodně- nou a zranitelnou menšinu.“ Je toto úkolem Soudu?
6. V téže rovině úvah, která se dle mého názoru neslučuje s posláním žádného soudu, velký senát po vyslovení závěru o diskriminačním rozdílu v zacházení s romskými a neromskými dětmi v § 209 uvádí: „(...) jelikož bylo prokázáno, že uplatňování příslušných právních předpisů mělo (...) nepřiměřeně škodlivé dopady na romskou komunitu (...) tomuto diskriminačnímu zacházení museli být nutně vystaveni i stěžovatelé coby příslušníci této komunity. Vzhledem k tomuto závěru se již Soud nemusí zabývat jejich individuálními případy.“
7. Takže zde máme novou úlohu Soudu: stává se jakousi druhou ECRI (Evropská komise proti rasismu a intoleranci) a na rozdíl od toho, jak postupoval senát v § 49 a 50 svého rozsudku, se již nezabývá individuálními stížnostmi, například situací stěžovatelů č. 9, 10, 11, 16 a 17.
8. Na jednání dne 17. ledna 2007 právní zástupci (z Londýna a New Yorku) stěžují- cích si dětí (z Ostravy) pouze ve svých podáních popsali diskriminaci, kterou podle nich Romové v Evropě trpí.
9. V jednací síni nebylo přítomno žádné ze stěžujících si dětí, žádný z jejich rodičů (...). Konkrétní okolnosti stěžovatelů a jejich rodičů zůstaly opomenuty! Článek 36 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že zástupci jednají jménem stěžovatelů, a proto jsem položil dvěma anglosaským zástupcům velmi jednoduchou otázku: Hovořili tito dva zástupci se stěžujícími si nezletilci nebo s jejich rodiči? Vydali se do Ostravy? Má otázka zůstala nezodpovězena.
10. Stále mám tentýž pocit: jednací síň velkého senátu se stala věží ze slonoviny, odtržena od života a problémů stěžujících si nezletilců a jejich rodičů, kde přítomní měli přednost před nepřítomnými.
11. Romští rodiče a vzdělání jejich dětí: Pokud jde o vzdělání nezletilých, v rozsudku senátu se uvádí: „Soud poznamenává, že je zejména na rodičích, kteří mají přirozenou povinnost zajistit svým dětem vzdělání (...)“ (§ 51). Po analýze skutkového stavu věci senát dospěl k závěru, že k porušení článku 14 ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nedošlo.
12. Domnívám se, že postoj, jaký zaujal velký senát vůči rodičům stěžujících si nezletilců, je krajně znepokojivý, a vzhledem k tomu, že tento postoj směřuje vůči všem romským rodičům, je také, a toto zdůrazňuji zcela jednoznačně, nepřípustný. Vybočení, kterého se zde Soud dopustil, je hrubé a je projevem pocitu nadřazenosti neslýchaného u soudu pro lidská práva a rovněž tak je v rozporu s lidskou důstojností romských rodičů.
13. Zaprvé, velký senát pochybuje o schopnosti romských rodičů konat svou rodičovskou povinnost. Rozsudek hovoří takto: „Soud není přesvědčen o tom, že by rodiče romských dětí jakožto příslušníci znevýhodněné komunity a často bez vzdělání byli schopni zvážit všechny stránky dané situace a důsledky svého souhlasu“ (§ 203). Toto jsou příliš tvrdá, zbytečná a hlavně neodůvodněná slova.
14. Zadruhé, velký senát zachází ve svém hodnocení romských rodičů ještě dále: „Velký senát (...) je toho názoru, že i kdyby byly naplněny podmínky (vědomého souhlasu), možnost vzdání se práva na ochranu před takovou diskriminací je nepřípustná. Takový akt vzdání se práva by byl totiž v rozporu s důležitým veřejným zájmem (...)“ (§ 204).
Při těchto slovech pociťuji zděšení. Velký senát tvrdí, že všichni rodiče romských dětí, „i kdyby“ byli schopni dát vědomý souhlas, nedokážou vybrat svým dětem školu. Toto uvažování může vést k již dobře známým otřesným zkušenostem s odnímáním dětí jejich rodičům, kteří patří k určité sociální skupině, protože někteří lidé, vyzbrojení „dobrými úmysly“, vnucují všem občanům své vlastní pojetí života. Toto je příkladem smutné tradice lidstva bojovat rasismem proti rasismu.
16. Je cynické se domnívat, že rodiče stěžujících si nezletilců nejsou schopni vychovávat své děti, jsou ale schopni podepsat plnou moc pro britského a severoamerického zástupce, které ani neznají!
17. Samozřejmě se připojuji k nesouhlasným stanoviskům svých kolegů, s nimiž se plně ztotožňuji.
18. Vybočení Evropského soudu z jeho soudní role povede ke zmatku, jehož dopad pro Evropu nemůže být než nepříznivý. Vybočení tohoto rozsudku je značné a skutečnost, že považuje všechny romské rodiče za neschopné výchovy svých dětí, je dle mého mínění urážkou. Přidávám se tedy na stranu uražených a říkám: „Jsem český Rom.“
