Už se vám někdy stalo, že jste se promítli do filmové postavy? Mě jo, a ke všemu do postavy opačného pohlaví... což navíc zdaleka není ten největší rozdíl. Ta postava se objevila ve filmu Kill Bill, a já se čím dál častěji cítím jako ona.
Možná vám to nepřijde nijak divné – do postavy pomstychtivé nevěsty se projektuje kdekdo, a ani já v tom nevidím nic zvláštního. Její způsob řešení pracovních problémů má svoji logiku, nepostrádá jistý půvab a přitažlivost, je geniálně jednoduchý, a už z principu vylučuje recidivu.
Jenže když se na to podíváte praktickýma očima – trmácet se po každé hádce na Okinawu, přesvědčovat Hatori Hanza, že právě váš šéf stojí za to, aby legendární mečíř porušil vlastní slib a ukoval ještě jeden meč, a pak té krve kolem - není to opravdu tak jednoduché, jak to vypadá ve filmu...
... jenže já se neprojektuji do Černé Mamby alias „píííp“ alias nevěsty krví zbrocené. Vciťuji se do úplně jiné postavy - vzpomínáte na tu čtyřletou holčičku, co uprostřed úvodní bojové scény přijde domů ze školky? Tak přesně to jsem občas já.
Neprojevuje se to tak, že bych měl najednou kudrnaté vlásky převázané mašlí a čokoládovou tvářičku k zulíbání – tak daleko to zatím nedospělo. Ale vžít se do jejích pocitů umím čím dál líp.
Zkuste se sami vcítit do její role – přijdete domů, a obývák v troskách – tam, kde to důvěrně znáte, a kde je vždycky útulno a bezpečno, je najednou hotová spoušť. Nábytek rozlámaný, všude střepy, na zdi fleky a šmouhy od všeho možného.
Uprostřed trosek stojí maminka a nějaká cizí paní. Obě jsou potrhané, pořezané, odřené a zakrvácené, a obě drží ruku tak nějak divně za zády, jako by schovávaly nůž – což přesně dělají.
A maminka vám začne udýchaně a trochu hystericky vysvětlovat, že ten nepořádek tady má na svědomí vaše neposlušné šťěňátko, které sem vtrhlo a řádilo jako pominuté.
Zmohli byste se v takové chvíli na víc než na užaslé: „To udělal Barney?“
Tak přesně tohle občas zažívám. Když věci vidím, a následně o nich slyším, nezbývá mi než permanentně žasnout.
Nepokoje na Šluknovsku – z médií se na mě valí, jak tam rasisti řádí a provokují a ohrožují pokojné občany. Novináři se předhánějí v popisu hrůz, ale zároveň se snaží problém bagatelizovat. na jedné straně jde o děsivý vzrůst rasismu a extrémismu, na druhé straně o lokální banalitu způsobenou několika holohlavými křiklouny, kterou vyléčí nepatrný chirurgický zákrok pendreky a vodním dělem.
Mrknu na fotky, a vidím nějaké teens (k nakousnutí), které evidentně mají víc starostí s dotěrnými hormony než s nějakými rasovými předsudky...
...vidím nějaké pantáty, kteří by asi radši šli na pivo - ale poseďte v klidu, když nevíte, s jakou vám děti přijdou domů ze školy nebo z tancovačky...
... vidím maminy s kočárky, které by se radši producírovaly v parku nebo seděly na dětském hřišti - jenže parky a hřiště jsou dnes čím dál víc „jejich“...
...vidím bábinu o holi a pokouším se ji spojit s pojmem nácka – možná kdybych ji oslovil „vaše velkoozubenosti“, dočkal bych se nějaké holí přes držku, ale to by jako rasově motivované násilí označil jen skutečný fašista...
Večer pak poslouchám stesky ministra vnitra, jak se mohlo několik místních přidat k těm rasistickým extrémistům... poslouchám stesky a nářky všech možných kompetentních impotentů, zmermomocněnkyň pro menšiny, aktivistů a jiných Kocábů, jak jim fašističtí extrémisti za jediný víkend zbourali dílo, na kterém usilovně pracují celá desetiletí... poslouchám mudrování politiků, jak to že s tím někdo něco neudělá a jak je třeba proti podobným extrémistickým tendencím rázně zakročit a s viníky zatočit...
... a mám chuť se ptát: „To udělal Barney?“
Opravdu celý ten bordel udělalo pár nas...štvaných místních občanů, kteří cítí, že se na ně všichni vykašlali a jen si na jejich problémech přihřívají politickou polívčičku a mastí kapsy?
Podívám se do světa – Anděla a Nikolaj už zase cpou Řecku miliardy, a snaží se zachránit potápějící flotilu eura tak, že z lodi, do které teče obrovskou neucpatelnou dírou, přelívají vodu do lodí, které se ještě drží na hladině. Při tom přemýšlejí, jak všechny lodi ještě víc přivázat k sobě a zajistit tak, aby všechny měly stejný ponor... tyto pokusy obvykle končí úspěchem ve chvíli, kdy všechny lodě bezpečně sedí na dně.
Když se jejich experimenty srazí s realitou, přijde ke slovu Barney. Za všechny problémy jejich eurodítka přece můžou ratingové agentury – jak můžou o zemi, která si půjčuje i na důchody tvrdit, že není schopná splácet dluhy?
Svoje dostanou i realisti – tím, že varovali před problémem, ho vlastně přivolali – nebýt jich, příroda by jistě změnila zákony a všechno by skvěle fungovalo.
Ne mizerná politika, iracionalita velkých hráčů, ignorantství europapalášů a popírání reality tím víc, čím víc odporuje jejich snům a vizím, ale nedostatek soudržnosti, málo víry a neustálé poukazování na realitu můžou za to, že EU míří ke dnu... zase to udělal Barney...
Ať se podívám kamkoli, kde se děje nějaký průšvih, všude se z trosek ozývá hysterické: „ ...to my ne – to udělalo zlobivé šěňátko, co sem vtrhlo a řádilo jako pominuté...“
Ve filmu to nakonec dobře dopadlo – ta divná cizí paní přišpendlila ulhanou maminku dýkou k ledničce, a bylo po lhaní jednou pro vždy. Jenže takhle to končí leda v pohádkách. V reálném světě budeme snad do nekonečna jen užasle kroutit hlavou:
„To udělal Barney?“
