Rudí bratři

Rudá je barva revoluce – tak nás to učili ve škole. Mělo z toho pro nás logicky vyplynout, že rudí bratři jsou naši přátelé revolucionáři po celém světě, ať už dosud úpí pod jařmem vykořisťovatelů a připravují se, jak jim to jednou spočítají, nebo už osvobozeni radostně budují radostné zítřky.

Jenže nevyplynulo – tedy aspoň pro mě s Čendou ne.
Rudá pro nás v prvé řadě znamenala barvu kůže, jíž se pyšnilo etnikum, kterému jsme záviděli co se dalo. Mohli střílet šípy po lidech, házet oštěpy kde a kam je zrovna napadlo, přivazovat k mučednickému kůlu neoblíbené bratrance a spoustu dalších věcí, které my jsme si nemohli dovolit bez rizika že budeme peskováni. Taky jsme ani v jediném indiánském táboře neviděli týpý s nápisem ŠKOLA, a že jsme těch táborů viděli. Škola vůbec se v kovbojkách a indiánkách prakticky nevyskytovala. Jen tu a tam padla někde zmínka o jakési nedělní škole, což nám připadalo jako nápad hodný následování.

Měl jsem smůlu, že jsem byl v naší nerozlučné dvojce ten mladší, takže jsem to na rudého bratra nikdy nedotáhl. Od první chvíle, co nás okouzlil svět rudých bratří, jsem vždycky byl jen bílý bratr Old Shatterhand. Vinetoua si samozřejmě uzurpoval Čenda.
Štvalo mě to dost dlouho, ale zvykl jsem si. Zadostiučinění přišlo s dílem Poslední výstřel, kde Vinetoua zabili. Tenkrát jsem měl prvně pocit, že na světě existuje jistá spravedlnost, i když je v tomto případě vykoupená příliš draze.

Šli jsme tenkrát z kina celou cestu mlčky a neschopni strávit ten neuvěřitelně absurdní fakt, že Vinetou už nežije. Až když jsme se rozcházeli u Čendova domu, Čenda se v brance otočil a prohlásil tiše, ale pevně:
„ Tenhle  díl neplatí.“
Byl jsem ochotný jeho rozhodnutí akceptovat a oželet jistá pozitiva, jež mi Vinetouova smrt přinášela. Závojem smutku, který nás halil na cestě z kina, totiž tu a tam problesklo zlomyslné „... tak, a teď to máš...“ Jenže smířit se s Vinetouovou smrtí bylo totéž jako smířit se se zánikem vesmíru. Tenhle díl opravdu budil podezření, že ho natočili nepřátelé lidstva.

Když jsme se druhý den sešli na kopci, což byl něco přes půl metru vysoký pahrbek za naší zahradou, pravděpodobně kompost ponechaný v dávných dobách svému osudu, všechno bylo jinak. Sotva Čenda sdělil své jednomyslné rozhodnutí našemu indiánskému kolektivu, holky se na sebe podívaly a protáhly obličeje. Nejspíš se na umírání docela těšily - dojemné scény, to bylo jejich, a teď by to mělo vyjít naprázdno?
„ To neplatí. Já jsem taky musela umřít,“ prohlásila Čendova ségra Emilka, která hrála Vinetouovu ségru Nšoči, a  bojovně vysunula bradu. Moje ségra Rybana se přidala s neméně bojovným výrazem, protože se těšila, jak bude pro svého milého truchlit.
„ Jo, to je fakt,“ přidal jsem se na stranu většiny, protože jsem si vzpomněl na Nšočiino umírání, u něhož jsem musel asistovat obzvlášť potupným způsobem.
„A já jsem musel říkat Já ji také miloval!“
Čenda ještě chvíli urputně bojoval, ale proti trojnásobné přesile neměl šanci.  Nakonec to vzdal, nasupeně nasedl na Ilčiho a dobrých pět minut vztekle rajtoval kolem kopce a zadupával do země všechno, co se kde  pohnulo.

Ilči byl Vinetouův kůň, což byl pro nás děti o důvod víc, proč mít rádi Lenina. Možná jsme v skrytu duše věřily, že to byl ve skutečnosti ve skutečnosti Vinetouův kůň, kdo ukázal cestu zbídačenému proletariátu.
Kromě koně měl Vinetou ještě pušku, na jejíž pažbě bylo písmeno „W“  vyvedené stříbrnými hřebíky. To nám dlouho vrtalo hlavou, než Čenda někde zjistil, že to v indiánštině znamená Velký Vinetou.

Když se Čenda uklidnil, pustili jsme se do přípravné fáze hry. Holky měly jakous takous vizi a začaly ji realizovat s u nich neobvyklou vervou.
„ Ty budeš ten doktor, co ho nechá umřít“ přikázala mi Emilka a viditelně neočekávala žádnou diskusi.
Tak, a je to zase tady. A pak nebuďte fatalista. Doktor, a ještě ke všemu nějaký mizerný felčar, co nechá člověka umřít kvůli jediné pitomé kulce? To bylo zranění, které v našich představách indiáni léčili heřmánkem a jedním dnem klidu na lůžku.
„ To mě ani nenapadne,“ ohradil jsem se. „ Ať je doktorka ona,“ ukázal jsem na Rybanu.
„ Já musím brečet,“ usadila mě Rybana s převahou, a když jsem se rozhlédl po ostatních, nikde jsem nenašel ani náznak podpory. Vinetou se poťouchle šklebil a Nšoči se tvářila, že už svoje řekla a nehodlá nic dodávat. Pokoušel jsem se argumentovat ještě tím, že musím být u umírajícího Vinetoua  jako jeho bílý bratr Old Shatterhand, ale byl jsem odbyt.
„ Však tam budeš, ne?“ řekla Rybana s nevyvratitelnou logikou.

Po nekonečných minutách příprav a organizačních zmatků jsme se konečně dostali ke hře, ale nějak to pořád zadrhávalo. Nemělo to spád, chyběla tomu šťáva. Vinetou jako by ztratil svou obvyklou činorodost a vitalitu, a soustředil se jen na oddálení svého neodvratitelného konce. Pořád se jen hádal, že takhle to tam nebylo, že na tu skálu lezli z druhé strany, a že mu připadá nedůstojné umírat vedle políčka kvetoucích brambor. Když ho konečně dostali, dokonce mi navrhl, abych to vzal chvíli za něj, že jsem si stejně kolikrát chtěl zkusit, jaké to je být Vinetou. To byla sice pravda, ale v dané situaci kapánek účelově použitá, což nakonec všichni uznali.
„ Nekecej a umři,“ usadila ho Rybana nasupeně, a Nšočiin tvrdý výraz plný pohrdání říkal to samé. Hrozilo nebezpečí, že co nevidět začne srovnávat, jak důstojně a dramaticky a s jakou noblesou dokázala kdysi umřít ona, a ke všemu ji mohlo napadnout, že bychom si to mohli zopakovat, což bych pro změnu nepřežil já, a tak jsem zasáhl.
„ Tak neblbni a padni, vole, ať to máme za sebou,“ domlouval jsem mu bratrsky. Nakonec si dal říct a skácel se na úpatí kopce tak ledabyle, jako by se ho to vůbec netýkalo. Formálnější umření jsem ještě neviděl.
Společnými silami jsme ho vystrkali na kopec, kde jsem ho měl jako lékař nechat umřít a jako bílý bratr mu popřát šťastnou cestu do věčných lovišť, a on nás při tom okázale ignoroval a vůbec nespolupracoval. Pasivnější mrtvolu jsme ještě nezažili.

Závěr byl stejně nanicovatý jako celá hra. Když jsem se s ním dramaticky loučil, jen se poťouchle pochechtával, a Rybana byla tak naštvaná a vystresovaná, že nevymáčkla ani slzu.
„ To nemá cenu. Tenhle díl neplatí, tohle už nikdy nebudeme hrát,“ řekla Nšoči nakvašeně, a ostatní souhlasili. Čenda si prozřetelně odpustil své oblíbené vždyť jsem to říkal, ale zářil sebeuspokojením.
Pokoušel jsem se z toho udělat precedens, aby až třeba v některém z příštích dílů zabijí Old Shatterhanda, neplatil ani tenhle díl, ale neprošlo mi to. Nšoči byla proti tak vehementně a nesouhlasila s takovou vervou, že se mě nikdo neodvážil podpořit. Měla dosud v živé paměti okamžik, kdy umřela ona, a byla tak unešená mým tragickým výrazem, když jsem nad její mrtvolou pronášel svoji repliku, že cítila víc než povinnost mi to oplatit, jakmile se naskytne příležitost.

-

O pár týdnů později jsem se snažil šířit Vinetouův odkaz mezi jinými kamarády o kus dál, na letním táboře na úpatí Beskyd.
Byl to tábor starého ražení a nikoho by nenapadlo říkat mu pionýrský.
Podkova stanů vklíněná do lesa, otevřená do nedohledných podhorských pastvin. Stany na překližkových podsadách, mezi nimi malé nádvoříčko, a uprostřed něj se tyčil nádherný totem. Byla tu sice i budova s kuchyní, jídelnou, ošetřovnou a podobnými zbytečnostmi, ale ta byla schovaná v lese dobrých pět minut cesty od tábora, a tak nijak nekazila dojem nefalšovaného útočiště pravých zálesáků.

Měli jsme poměrně dost volna, a nechali nás tady provádět věci jinde nevídané. A tak jsem hned druhý den, když jsem po odpoledním klidu vylezl ze stanu, uviděl hlouček kluků různého věku, jak házejí nožíky do totemu. Měl jsem v kapse dosud nepoužitou maxirybičku s nápisem DUKLA, a  řekl jsem si, že ji taky vyzkouším.
Ledabylým krokem jsem se přiklátil na pět metrů od totemu, o dobré tři metry dál než ostatní. Chvíli jsem pozoroval marnou snahu ostatních zasáhnout totem jinak než naplocho a neskrblil při tom přezíravými úsměšky. Pak jsem vyndal nožík, otevřel ho, párkrát jím zkusmo  švihl do vzduchu a hodil. Už už jsem se chystal, že se vydám k místu, kam se odrazí, zvednu ho a zkusím to znovu, když mě zarazil dutý a tupý úder následovaný krátkým zadrnčením.
„ Týýývoe, aspoň deset metrů“ ozývalo se kolem přidušeně, a pohledy ostatních vrhačů se pustily do přeměřování dráhy mezi mnou a předpisově kolmo do totemu zabodnutým nožíkem. Nebudu se zmiňovat o tom, že přetékaly nadšeným obdivem.
„ To bylo dobrý,“ ozvalo se uznale, a pro mě bylo čím dál těžší tvářit se lhostejně. Vyburcoval jsem poslední rezervy ledabylosti a pomalým krokem došel k totemu. Vypáčil jsem nožík, zavřel ho, strčil do kapsy, a stejně ledabyle se vydal zpátky ke stanu. V duchu jsem se proklínal. Bylo mi jasné, že tady už si nožem nehodím. To tak, pokazit si pověst.

Jinak jsem se tady ale s Vinetouem moc nechytal. Jako bych se ocitl jiném světě – nikdo tady nesdílel naše nadšení a svaté zanícení pro rudé bratry, což jsem zpočátku nechápal. Ale uplynul týden a na rudé bratry jsem si ani nevzpomněl.

Náš pobyt se přehoupl do poslední třetiny a nastal čas smiřování se s tím, že sotva se nám tu začalo líbit, budeme muset zpátky domů. Na ranním nástupu nám vedoucí mimo jiné oznámil, že večer bude kino. A ne jen tak ledajaké kino, ale fakt KINO - Vinetou. A ne jen tak ledajaký Vinetou, ale dokonce Rudý gentleman.
Strhující podívaná už od úvodního zápasu Rybany s medvědem. Člověk sice čeká, že podivně se batolící šelma každou chvíli sundá hlavu a začne koktavě vysvětlovat, že vlastně není medvěd ale Vavavavašek, jenže naštěstí se v pravou chvíli objeví rudý bratr a svým ostrým nožem utne jakékoli vysvětlování. Rybana to odnese akorát sexy šrámem na rameni.

Den byl najednou k nepřečkání. To, co jindy ubíhalo šíleným tempem, se najednou vleklo jako odborářská schůze. Konečně jsme vyrazili k jídelně, a od velkolepého vyvrcholení dne nás dělila jen večeře.
„ Bude Vinetů rudý džentrmen,“ zajásal kamarád kráčející vedle mě a samou radostí si povyskočil. Poučil jsem ho, že nikoli džentrmen, ale džentlmen, a že se to z nějakého těžko pochopitelného důvodu píše gentleman a v indiánštině to znamená něco jako skvělý chlapík. Kamarád se opravil, dokonce zopakoval i to povyskočení, a mě nešlo na rozum, kde se v něm najednou vzalo to nadšení pro rudé bratry. Ale pro samé těšení jsem neměl čas o tom přemýšlet.

Byl to ten nejhorší zážitek z celého tábora. Debakl, naprosté fiasko, katastrofa.
Je úplně jiné, když Vinetoua prožíváte se stejně naladěnými kamarády, kteří vědí kdy mají zatajit dech, kdy jásat, kdy napovídat hrdinům na plátně a kdy hrozit padouchům, a něco jiného s těmi ignoranty tady. Ke všemu za námi seděl nějaký starší kluk s malou ségrou a celý děj jí vyprávěl dopředu.
„ ... a teď se lekneš... teď se tam vzadu objeví... hele, bacha, teď... ty ses nelekla?“ komentoval ty nejvíc strhující okamžiky, a kdyby byl o tři roky mladší, jednu bych mu ubalil.
Tolik jsem se těšil, jak budeme dlouho do noci probírat scénu za scénou a akci za akcí, jak se budeme zalykat hnusem a odporem nad podlostí Roberta, který přebral Vinetouovi Rybanu, jak... … místo toho jsme si dali dobrou noc a já se snažil co nejdřív usnout, což se mi po krátkém zápasu s bdělostí podařilo.

Probudila nás siréna. Vyhrabali jsme se ze spacáků, ospale mžourali do tmy a nechápavě kroutili hlavami.
„ Co blbnou, zkouška odvahy byla předevčírem,“ rozčiloval se kamarád, když jsme se vymotali ze stanu. Mimoděk jsem se podíval přes bránu směrem k remízku, který se černočerně temněl v o něco málo míň černočerné tmě asi půl kilometru od tábora, a který sloužil k tomu, aby z nás vyhnal strach a udělal muže. Představil jsem si všechno to šustění a praskání, které slyšíte, když kolem něj jdete úplně sami temnou nocí a přeběhl mi mráz po zádech.

Když jsme se shromáždili na nádvoří spoře osvětleném jedinou lampou, začalo nám docházet, že asi nepůjde o zkoušku odvahy. Vedoucí byli zvláštně vážní, měli divně napuchlé obličeje, někteří – vlastně spíš některé – si zakrývali tváře rukama.
„ Dnes v noci naši zemi obsadilo pět spřátelených armád,“ oznámil nám hlavní vedoucí nehybným hlasem a se sklopenýma očima, jako by citoval tiskovou zprávu. Pak k nám zvedl oči, a my v nich i přes tu skoro tmu, která nás obestírala, uviděli tak opravdové a nepředstírané zoufalství, že jsme byli v tu ránu vzhůru.
„ Naši spojenci nás přepadli,“ řekl, jako by chtěl přesvědčit sám sebe o něčem, čemu nikdy neuvěří, a jeho hlas už nebyl nehybný.

Chvíli bylo ticho. Ticho tak hluboké a nekonečné, jako když jdete sami černočernou nocí kolem ještě černočernějšího remízku asi půl kilometru od tábora. Bylo slyšet šustění a praskání v lese, posmrkávání vedoucích, a taky podivný, hodně vzdálený hukot, jako když někde hodně, ale fakt hodně daleko jede hodně, ale fakt hodně aut. Nebo tanků.
Pak to propuklo.
„ Bude válka.“
„ Němci nás napadli.“
„ Ne němci. Rusi.“
„ Co blbneš, rusi jsou přece spojenci. Naši bratři.“ Rudí bratři, napadlo mě.
„ Ale napadli nás. Vždyť to říkal.“
Holky začaly brečet. Přidalo se i pár kluků, a ti co se nepřidali měli co dělat, aby se udrželi.

Vlastně ani pořádně nevím, na co jsem myslel. Vím jen, že jsem neměl strach. Aspoň zpočátku ne. Na věcech a událostech mě vždycky nejvíc zajímala jejich technická stránka.
O válce jsem toho věděl až až, vždyť tenkrát tvořila dobrých šedesát procent vysílacího času televize, a  ani v kinech jí nijak nešetřili. Ve škole jsme se o ní učili spoustu zajímavého, a byla to ta nejpozorněji sledovaná látka, kde se učitelé nemuseli ani moc starat o udržení klidu a pozornosti.
Takže válku jsem měl perfektně zmáknutou. Její princip spočíval ve střílení, při němž to schytávali hlavně ti špatní… i když tu a tam to dostal i někdo dobrej, ale to bylo jenom pro vyspádování děje a  pro pořádné nabuzení vzteku na ty proklatce nepřátele. Nebo aby si mohly citlivější povahy poplakat.
A když ti dobří pozabíjejí ty špatné, tak se jásá a tančí a mává šeříkem.
Jenže kdo je teď dobrej a kdo špatnej? Vždyť přece rusové byli vždycky stoprocentní klaďasi.  Hrdinové, osvoboditelé, bratři. Má to znamenat, že ti špatní teď budeme my? Kdo se v tom má sakra vyznat?!!! Trochu složitý na devítiletýho kluka.

Některé aspekty války, které mi dřív připadaly přitažlivé, najednou začaly ustupovat do pozadí. Začalo mi docházet, že to nemusí být jen úžasně zajímavé a napínavé zabíjení těch špatných těmi správnými, protože kdo byl špatný a kdo správný se ve skutečném světě a ve skutečné válce dozvíte až na konci.

Nějaká malá holka se ke mě otočila, jako by hledala někoho, kdo jí to vysvětlí. Podívala se na mě přes závoj slziček a ustrašeně vypískla: „ My chceme mír.“
Nebylo to poprvé, co jsem slyšel tuhle frázi, a zdaleka ne naposled. Ale bylo to poprvé, co jsem jí věřil... a taky naposled.

Ráno pro nás přijely autobusy. Byl to ten nejspořádanější nástup, jaký jsem kdy na letním táboře zažil. Vedoucí už se uklidnili a zbytek noci věnovali tomu, aby uklidnili nás, což se jim víceméně podařilo. Teď už skoro nikdo nebrečel, ale všichni byli nezvykle vážní a zamlklí.
Stařičký rozkodrcaný Ikarus se proplétal mezi nekonečnými kolonami tanků a náklaďáků. Vyjeveně jsme zírali na šedozelené ocelové placky batolící se nemotorně po rozbitých okreskách, a kluci v overalech barvy bláta, kteří trčeli z jejich věží, neméně vyjeveně zírali na nás. Asi čekali jiného nepřítele.
Dohadovali jsme se, co znamenají ty bílé šachovnice na tankových věžích. Někdo tvrdil, že je to zamaskovaný hákový kříž, ale vedoucí, která jela s námi, nám vysvětlila, že to jsou poláci a že tohle je jejich znak, a uklidňovala nás, že se jich nemáme bát, protože rusové jsou daleko horší.
„ Hele,“ ukázal řidič na dvojici policajtů, kteří něco kutili u stojanu se směrovými tabulemi před křižovatkou, a přátelsky na ně zatroubil.
„ Konečně dělají něco pořádnýho, dacani,“ pootočil se k vedoucí a bodře se uchechtl. Vedoucí nepřítomě přikývla a uzarděle pokukovala po mladých příslušnících, kteří na ni vesele mávali. Mysleli jsme, že mávají nám, tak jsme jim zamávali taky.

Začal jsem si všímat, že vesnice a městečka, kterými jsme projížděli, se často jmenují úplně jinak, než deklarovaly směrovky na křižovatkách před nimi. Tu a tam jsme dokonce projeli vesnicí, která se na začátku jmenovala jinak než na konci. Začalo mi docházet, že tady jde o diverzní činnost za účelem zmatení nepřítele. Pravou, nefalšovanou partyzánskou válku. Bylo to vzrůšo, a prvně v životě – a taky naposled - jsem pocítil obdiv a sympatie k policajtům.

Když jsem přijel domů, sotva jsem se přivítal s rodinou přilepenou ušima k chraplavému tranzistoráku, hned jsem běžel za Čendou. Okupace země se nás nijak zvlášť nedotýkala. Dokonce jsme na ní shledali jisté pozitivní stránky, například že díky předčasnému ukončení tábora máme týden společně prožitých prázdnin navíc.
Šli jsme si hrát s klukama na válku. Všichni chtěli být němci.