Může být metař pravičákem?

Levicové přesvědčení přichází srdcem. Proto levicové ideologie tak snadno získávají mladá srdce planoucí vášněmi, a proto levice tak ráda organizuje brainwashingové mládežnické tábory, aby toto planutí zafixovala i do rozumové sféry.

Pravicové názory přicházejí s rozumem – ostatně velmi trefně to definoval ve známém bonmotu W.Churchil.

Pravice je pro mnohé synonymem nedostatku empatie, absence sociálního cítění, odmítání solidarity, individualismu jdoucího přes mrtvoly.
Problém pravičáka je prý hlavně v tom, že nikdy nezkusil tvrdou práci, nikdy se neocitl na dně, nikdy nezápasil o holé přežití. Narodil se se zlatou lžičkou v puse, a od té chvíle už byl jeho život jen samá pozitiva a individuální jistoty. Všichni se mohli přetrhnout, aby mu odstranili z cesty sebemenší překážky, aby si neudělal bebí.
Možná jsou i takoví, z vlastní zkušenosti znám ale spíš pravý opak – nejvíc žehrají, že se o ně nikdo nestará, právě ti, kteří byli od malička zvyklí, že se o ně někdo staral. Nejvíc volají po solidaritě ti, kteří sami nejsou ochotni něco přispět.

Já jsem se do třiceti let – prakticky do převratu – živil převážně krumpáčem a lopatou. Vyučil jsem se jako spojový montér, což byl takový eufemismus pro kopáče – přesnější bylo neoficiální „mechanik kabelových rýh“. Dělali jsme sice i odbornou práci, ale větší část naší pracovní náplně tvořila obsluha mechanizované soupravy LK2R (Lopata-Krumpáč-2-Ruce), což byla v té době nejrozšířenější mechanizace u nás.
Když strávíte deset let po kolena v zemi, odnaučí vás to dívat se na svět s patra. Naopak začnete nacházet to zajímavé i dole. Takové ty hrabalovské perličky na dně.

Vzpomněl jsem si nedávno na svá učňovská léta, a najednou jsem zjistil, že si z té doby nejvíc pamatuju jednoho chlapíka – říkejme mu třeba staré Křópal - se kterým jsem strávil týden učňovské praxe.
Pracoval na údržbě jako děvče pro všechno - no, pokud to ve vás budí představu minisukně a hlubokého výstřihu, říkejme mu radši pomocná síla.
Byl to zhruba čtyřicetiletý vychrtlý děda s cynismem karety a s jednoduchou životní filozofií „zítra je taky den“.

A se starým Křópalem jsme pořádali výpravy. Každý den jsme vybrali jednu trasu, naložili na vozík krumpáč, lopatu, kýbl, ponorné čerpadlo, čtyři nasouvací žebříky a další pomůcky, a vyrazili jsme čistit kabelové komory – to byly takové vybetonované díry v zemi, kde se křížily a proplétaly kabely… vlastně taková kabelová nádraží.
Naše odborná práce spočívala v tom, že jsme vypátrali litinové víko – ty mrchy se maskovaly jako kanály – zvedli jsme ho, spustili dolů čerpadlo, abychom odstranili to řidší, a pak se lopatou pustili do toho hustšího. Tedy pustili – na pouštění se do hustšího jsem tu byl já, Křópal stál nahoře a navigoval. A vlastně ještě vytahoval kýbl s vytěženým svinstvem a hnojil tím nejbližší trávník.
Ale samotná práce nebyla tak zajímavá a podnětná aby stála za nějaký podrobný popis. To nejzajímavější bylo jako vždy na konci.

Socialistickému plánování se musí přiznat, že jak bylo chaotické ve svém celku, tak bylo dokonalé v detailech. A zřejmě jen díky prozíravosti plánovačů byla na konci každé trasy hospoda.
To byl skutečný cíl našich výprav, vyvrcholení pracovního dne – práce byla jen jakási milostná předehra.

Tady jsem začal poznávat Křópalovy kamarády. Byly to často bizarní figurky – tedy na první a povrchní pohled – nejrůznějších profesí, ale podobných osudů.
Poznal jsem tu metaře, který už roky dával k lepšímu historku, jak ho přejel vlastní vozík. Dotáhl líčení k takové strhující dokonalosti, že dostat to do ruky Cameron, udělá z toho devítioskarový trhák.
Poznal jsem tu topiče, který si v kotelně četl Kanta a Nietzscheho, a tady v hospodě bylo každé jeho druhé slovo p..a a první k...a.
Poznal jsem tu kanálníka, který přišel o malíček při neopatrné manipulaci s kanálovým víkem, a ani s tím nešel k doktorovi. Malíček pro jistotu už pár měsíců nosil s sebou zabalený v kapesníku, kdyby šel náhodou kolem chirurgie, aby mu ho přišili, ale zatím nešel.
A poznal jsem tu spoustu dalších lidí, ke kterým byste si normálně nesedli, ale kteří byli -každý svým způsobem - nějak zajímaví.

Tryskala z nich podivná moudrost – pravda, někdy proložená nějakým tím soustem od oběda – a univerzální pravda podložená letitou zkušeností, že žít se musí a nějak už to dopadne.
Byla to taková ta moudrost po osmém pivu, a museli jste dobře poslouchat, protože většinou přicházela na svět císařským řezem. Taky jste museli hodně domýšlet, protože často autor v půlce věty zapomněl, co chtěl vlastně říct, a po chvíli přemýšlení uťal výrok univerzální mantrou „vysratsenato“.

Ale - a to jsem si vlastně uvědomil až teď, s odstupem času - nikdy jsem tam neslyšel fňukání. Nikdy jsem neslyšel stížnosti, že se o ně nikdo nestará, že jim nikdo nezajistí to, na co mají přece nárok, podle ústavy a všech těch listin práv a svobod, co jich na zemi je.
Snášeli svůj osud s vědomím, že je jen na nich, aby se o sebe postarali. Tlačili svoje vozíky a košťata s přesvědčením, že je to stejně dobrá a užitečná práce jako každá jiná, a někdo to dělat musí. A ještě za to dostanou svých šest sedm stovek, ze kterých, když se ušetří za uhlí, zbude i na nějaké to pivko.

Proto částečně souhlasím s názorem pana X-Marka, že pravičák je většinou metař. Ne většinou, ale může jím být, proč ne.
Pravicový názor není otázkou manažerského platu, slipů od Armaniho, dvoupatrové vily se dvěma garážemi a s hummerem zaparkovaným na ulici.

Je to postoj k vlastnímu životu – je to můj život a jsem za něj odpovědný především já sám. A dokud je to v mých silách, musím se o něj starat v prvé řadě já, a ne to nechat na ostatních.