Před časem jsem potřeboval do prezentace dívčí tvář... nebo i trochu větší kousek dívky, měl jsem zatím jen takovou obecnou představu. Žádný problém v době Google, že?
A tak jsem vyťukal do hledacího okýnka heslo „model“, které jsem následně zpřesnil na „female model“, a těšil se, že to budu mít za pět minut odbyto.Výsledků se vyrojilo okolo třiceti milionů, ale ten pravý se ne a ne ukázat. Jsem tak trochu perfekcionista, a když hledám dívčí tvář do prezentace, musí to být dívčí tvář opravdu prezentační – ideální úhel brady, ideálně vykrojená křivka obočí, ideálně pozvednutý nosánek – prostě ideál dívčí krásy.
Pustil jsem se tedy hlouběji a začal bloudit v odkazech – znáte to, kliknete sem, tam vás něco zaujme tak kliknete tam, a za chvíli se lišta browseru prohýbá pod tíží záložek, takže nezbývá než doufat, že Microsoft při projektování oken počítal s dostatečnou pevnostní rezervou.
Nakonec jsem zabrowsil až do mě dosud neznámé oblasti „fashion models“… a tam jsem se kapánek zasekl. A to tak, že jsem hledáním vhodného prvku do pozadí prezentace strávil skoro šest hodin svého volného(!!!) času.
Bavilo mě to, přiznávám, je to přece jen trochu jiný šálek čaje než běžné pracovní problémy. Taky mému googlu to udělalo dobře – poslední dobou byl vytěžovaný poněkud jednostranně, a změna mu viditelně prospěla.
Připadal jsem si jako Kolumbus… a vlastně jsem s ním měl víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát - on taky při hledání Indie objevil Ameriku.
Dívčích tváří jsem viděl požehnaně, a nejen jich, ale taky tělíček k nakousnutí – často spíš k překousnutí – ale k cíli se pořád ne a ne propracovat. Když máte nekonečný výběr, šance vybrat si klesne k nule.
Ale začal jsem si všímat jedné zajímavé věci – výrazného posunu ve vnímání krásy, který lidstvo zaznamenalo od doby, kdy jsem se tomuto fenoménu věnoval daleko intenzivněji a z úplně jiných pohnutek.
Krása je podle mne jedna z nejdůležitějších vlastností ženy – a dnes je bohužel čím dál víc opomíjená a zatlačovaná do bezvýznamnosti. V naší rovnostářské společnosti je to neuchopitelný prvek, který nejde přerozdělovat, a proto zakládá příčinu k nežádoucí nerovnosti.
Zní to sice uhozeně, ale připadá mi, že módní průmysl, a zejména některá jeho odvětví už hledají cesty, jak téhle nespravedlnosti nadělované přírodou učinit přítrž. Často ale ne směrem kladným, tj. zkrášlením méně krásného, ale spíš směrem opačným.
Když projdete pár stránek s touto tématikou, jistě si všimnete, jakou námahu a úsilí často věnují vizážisté a kadeřníci a fasádníci a kdovíjací další řemeslníci tomu, aby downgradovali dílo přírody na úroveň svých zvrácených vizí.
U přehlídkových modelek je to celkem pochopitelné – tam jde o snahu přiblížit jejich zjev vizáži potenciálních zákaznic, a odstranit tak bariéru mezi hledištěm a jevištěm. Když pak takovou modelku vidíte na civilní fotografii, můžete jen těžko uvěřit, že tahle nádherná usměvavá holka má něco společného s tím načepýřeným popelavým monstrem pochodujícím po molu s výrazem těžce pracující ženy.
Víc mě to zaráží u fotografů, zejména u těch „uměleckých“. Připadá mi, že hlavním cílem současného umění není lidi duševně a esteticky povznášet, ale pořádně je vystrašit.
To platí velice často právě pro módní fotografii. Pokud tady jde o snahu zprostředkovat nám umělcovo vidění krásy, můžeme umělci jenom poděkovat, že nás od sebe bezpečně izoloval svým dílem.
Zároveň je tady daleko patrnější snaha vyrovnat „třídní“ rozdíly – čím krásnější je modelka, tím víc práce se vynaloží na její zošklivění.
Úsměv, který já osobně považuji za nejkrásnější ozdobu dívčí tváře, je tady přísně zakázán - žádoucí je tragická grimasa, případně nějaké blíže neurčitelné pohnutí nebo nutkání.
Tělo se pak vytvaruje do pozice, která lahodí oku specialisty na choroby pohybového aparátu. Důležité je, aby modelka zapadla do celkové kompozice, ne aby z ní někde přečuhovala a rušila umělcův záměr svojí přirozenou krásou.
Pokud mimozemšťané studují naši civilizaci podle módních fotografií, musejí nutně dojít k závěru, že naším ideálem krásy je shrbené kostnaté strašidlo s dramatickým výrazem ve tváři.
Současný stav naší civilizace bývá často srovnáván s úpadkem Říma, a řekl bych, že si s úpadkovými římany fakt můžeme podat ruce. Dekadence se projevuje všude a ve všem – v umění, v politice, v mezilidských vztazích (lásku nevyjímaje), a nakonec i v pohledu na krásu. Jsme znudění, zhýčkaní přebytkem všeho, jídlem počínaje a všemi možnými druhy a formami sexu konče. Můžeme si to dovolit, všechno, jídlem počínaje a sexem konče, jsme přivedli na industriální úroveň, takže se jen zalykáme průmyslovou nadprodukcí a často ani nemusíme přiložit ruku k dílu. A stejné je to s krásou – její průmyslová produkce zahlcuje naše smysly, takže ji už skoro přestáváme vnímat.
Myslíte že přeháním? No, trochu jsem si zapřeháněl, to je pravda - ale jen maličko... ostatně přehánění je dítětem opatrnosti. A já bych nerad skončil jako římani. Nerad bych se dočkal pádu naší civilizace rozhlodané zevnitř a jejího nahrazení kulturou, která neuznává naše měřítka a nemá naše zábrany. Nerad bych se dočkal doby, kdy budeme hodnotit ženskou krásu podle odvážně střiženého průzoru pro oči a úžasně splývavého materiálu, který při chůzi rafinovaně naznačuje, že tam někde dole, pod několika vrstvami látky, jsou možná nohy.
A jak to všechno souvisí s nějakými modelkami? Možná nijak, ale kdo chce, najde si souvislostí habaděj, třeba i mezi rojením plžů a měsíčními fázemi Titanu.
Ale abych se vrátil k tématu a prozradil vám, jak to nakonec dopadlo – na což jistě netrpělivě čekáte. Po hodinách pátrání jsem konečně vsadil na instinkt a zadal googlu „girl portrait“. Ten mě rovnou navedl na mou oblíbenou klipart galerii, a ta mi na stejné heslo nabídla hned na první stránce přesně to, co jsem hledal – jemný dívčí profil s ideálním úhlem bradičky, s ideálně pozvednutým nosánkem, s ideálně vyklenutým obočím, prostě můj ideál krásy… nakreslený v Corelu.
Kdybych šel hned tam, kde to znám, mohl jsem si ušetřit spoustu času. A ještě se vyhnout ujetým nedělním úvahám…
