Poslední dobou tu bylo několik úvah na téma, jestli jsme nebo můžeme být pyšní na to, že jsme češi. Vesměs vyzněly pesimisticky, což mě sice neudivuje, ale zaráží.
Pomiňme významový rozdíl mezi pýchou a hrdostí - myslím, že autoři měli na mysli totéž co já, tedy hrdost, takže se zamyslím právě nad ní.
Když jde o hrdost, v prvé řadě je namístě otázka – je být na co hrdý?
Tady jednoznačně odpovídám - ano.
V historii máme sice stinné stránky, ale který národ je nemá. Podívejme se k našim západním sousedům, ti by kus nedávné historie nejraději vygumovali, kdyby to šlo – a upíráme jim nárok na hrdost?
Ale pro národní hrdost je důležitá především současnost, respektive současný trend. A tady je mnohem míň toho, zač se stydět, oproti tomu, nač můžeme být právem hrdí.
Vezměme jen naši ekonomickou situaci – za posledních dvacet let jsme udělali neuvěřitelný skok. Naše produkty se ctí obstojí na nejnáročnějších trzích, a je to zejména práce našich zlatých ručiček a zlatých hlaviček, která je nejvíc zhodnocuje.
Koruna byla ještě před dvaceti lety bezcenný papír, který neplatil ani u nás všude (TUZEX). Její oficiální umělý kurz byl oproti reálnému několikanásobně nadhodnocený, a když jste si chtěli aspoň trohu užít dovolenou v Jugoslávii, museli jste si přibalit pár kilo kávy, protože to byla jediná československá měna, kterou tam uznávali.
Dnes je koruna tvrdá měna, v mnoha případech jistější a pevnější než euro nebo dolar. I když se svět zmítá krizemi, naše koruna jimi prochází se ctí.
Naše školství, i když je vytrvale torpédované výmysly sociálních inženýrů a eurohujerů, stále produkuje prvotřídní odborníky, kteří se uchytí v nejvyspělejších firmách nejen u nás, ale všude ve světě.
Kvalita života se zvýšila natolik, že se projevilo prudkým skokovým nárůstem délky života.
A dalo by se pokračovat do nekonečna.
Takže tuhle otázku bychom měli.
Další otázka, kterou by si měl každý položit, je: a jak jsem k tomu přispěl já?
Jaký je můj podíl na tom, že jsme vnímáni jako vyspělý národ? Můžu být hrdý taky sám na sebe?
A tady je ten kámen úrazu.
Všimněte si, že ti největší ošklíbači nad českou hrdostí zpravidla sami přispěli nejmíň nebo vůbec.
Nejvíc ohánějí vyčpělým vlastenectvím, nacionalismem a kdovíjakými dalšími hanlivými nálepkami právě ti, co mají nejmíň důvodů být hrdí sami na sebe. A protože nemohou být hrdí sami na sebe, dělají z vlastní nedostatečnosti národní vlastnost, schovávají se za ostatní, chtějí je strhnout na svoji úroveň - češi nestojí za nic, protože ani já nestojím za nic.
Naštěstí je pořád ještě většina těch, co se snaží, aby se neměli za co stydět. Dělají to hlavně pro sebe, pro svoji rodinu, ale tím že jdou nahoru sami, vynášejí nahoru celý národ. Tím, že se snaží zkvalitnit, zkulturnit a obohatit sami sebe a své blízké, zkvalitňují, zkulturňují a obohacují nás všechny.
Jistě, existuje tady i nacionalismus a hurávlastenectví, ale to je okrajový jev a má s národní hrdostí asi tolik společného jako banda ožralých fanoušků s fotbalovým týmem.
Takže v otázce národní hrdosti jsem optimista – máme být na co hrdí, a je spousta čechů, kteří mohou být hrdí sami na sebe, na svoji práci, na svůj příspěvek ke společnému úspěchu.
A kdo je hrdý sám na sebe, umí být hrdý i na svůj národ.
