Letní četba pro ministra Drábka aneb Jak si poradit s důchodci

Co si do budoucna počít s důchodci? Bude jich pořád víc a kdo má na ně dělat? Počítám, že ministr Jaromír Drábek už má, jak je jeho zvykem, několik dobrých nápadů, co s tím. Přesto se mu může hodit následující japonská inspirace.

Česká pravice si dělá s důchodci převeliké starosti. Na srdci jí totiž leží blaho mladých generací, které přece nemohou živit stále se zvětšující stádo těchto materiální hodnoty neprodukujících osob! Zatím její myslitelé přišli na jediný plán, jak tomuto „přemnožení“ zabránit. Zkrátka budou posílat babičky a dědečky do důchodu stále později, postupně nakonec až v jedenasedmdesáti letech. Třeba se jich většina přes takhle nastavenou „věkovou laťku“ nepřehoupne a bude na čas vystaráno.

Pokud by se takové řešení zdálo pravicovým inženýrům lidských osudů málo razantní, mohou se inspirovat následujícími příklady z literatury nebo filmu.

Ministrovi práce a sociálních věcí mohu například doporučit nedávno vydanou knihu japonského spisovatele Jasutaky Cucuiho Konec stříbrného věku. Zde je její stručný obsah: Ministerstvo zdravotnictví si nechá schválit zákon, že všichni japonští občané starší 70 let se zúčastní programu vzájemného vyvražďování, v jehož rámci bude tato obtížná část populace značně redukována. Tím pádem odpadne současné vládě alespoň jedna nepříjemná starost, jak zalátat děravou státní pokladnu. Kuničiró Utani z města Mijawaki rovněž překročil sedmdesátku a společně se svými přáteli se musí vyrovnat s faktem, že podzim jeho života nebude zdaleka tak spokojený, jak si představoval.

Jinou inspiraci, jak se vypořádat s důchodci, může ministru Drábkovi a jeho stranickému kolegovi Miroslavu Kalouskovi nabídnout Balada o Narajamě – skvělý film japonského režiséra Šoheje Imamury (u nás vydán v roce 2010 na DVD). Zde je stručný obsah filmu: děj Balady o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam v osamění vyčkali na smrt.

Je docela možné, že páni ministři obě inspirativní metody zavrhnou a zůstanou u té svojí, v současné době už posvěcené vládou i poslaneckou sněmovnou. Možná nakonec na ty vyžírky, co na ně musejí mladší makat, bude stačit.

Knihu Jasutaki Cucuiho jsem zatím nepřečetl, ale film, mimochodem oceněný už před téměř třiceti roky Zlatou palmou v Cannes, jsem viděl a každému (nejen ministru Drábkovi) ho vřele doporučuji. Je to dílo pozoruhodně mnohovrstevnaté. Z několika úhlů pohledu se zabývá mezigeneračními vztahy. Nutí i k zamyšlení, nakolik jsou dnešní postoje společnosti vůči starým lidem humánnější než zvyklosti vesničanů z Balady o hoře Narajama. Divákovi se při sledování příběhu snadno do mysli vkrade i otázka, co nutí dnešní prosperující společnosti, aby podporovaly odsouvání starých lidí ze středu rodin, kam v minulých dobách zákonitě a přirozeně patřili, do samoty kamsi na okraj. Při sledování filmu mi také na mysli vytanula odpověď na otázku, proč je pro dnešní politiky tak lákavé vysvětlovat mladším generacím, že se jejich už tak blahobytný život nebude patřičně zlepšovat, pokud bude přibývat „neproduktivních“ důchodců, které budou živit… Pokud připustíme, že se mezigenerační vztahy produktivní části populace a důchodců v posledních deseti letech disharmonizují, pak hledejme důvody mimo jiné i v podněcování podobných nálad ve společnosti.