Bylo šedivé ráno, ze střech se snášely chomáčky zbloudilých vloček a zaplétaly se kolemjdoucím do vlasů. Paní Zima se studenými rty tiskla k tvářím až byly narůžovělé. Každý spěchal do tepla a tak jsem zavítala po dlouhé době do cukrárny, vstříc vzpomínkám a sladkému potěšení.
Objednala jsem si ovocný čaj a zákusek a posadila se na volnou židli u výlohy. A když jsem opatrně upíjela čaj, upoutal mou pozornost pár sedící kousek ode mě.
Seděli naproti sobě, ruku v ruce, hovořili spolu velmi potichu, přestože jsem jim typovala kolem šedesátky, slyšeli zřejmě ještě dobře. Ona vidličkou odkrajovala kousky punčového řezu, pak se zarazila, omluvila a nabídla na vidličce na ochutnání také svému společníkovi, který měl velice milý obličej a jehož tvář skoro pořád zdobil úsměv. Kolem jeho očí se po tomto gestu objevily vějířky radosti. Ona sklopila oči a začala se červenat. Oba se rozesmáli.
Dojedli a dopili, zvedli se k odchodu. Pán dámě pomohl do kabátu a když procházeli kolem pokladny, zpěvavě se rozloučili a pak se spolu vydali, opět ruku v ruce, podél domů na náměstí. Dlouho jsem se za nimi dívala, když tak spolu odešli. Zastavili se v květinářství, paní si odnášela v pravé ruce růži, levici svíral její ochránce. Zastavili se ještě jednou a to u obchodu s hudebninami a cédéčky, starými deskami i kazetami. Před obchodem hrála hudba a oni začali tančit. Podle kroků bych to typovala na waltz. A tančili dál a dál, až se mi ztratili z dohledu.
Zákusek jsem měla skoro snězený, když mi došlo, že se usmívám. Bylo mi tak nějak zvláštně teplo a vím, že čaj na to měl jen nepatrný vliv. Láska asi opravdu umí zázraky a to v každém věku.
