A je to opět tady. Jelikož jsem studentka pedagogické školy, patří do náplně osnov i čtrnáctidenní praxe. Loni to byla škola mateřská a tentokrát druhý stupeň na škole základní. Mohlo by se zdát, že tento fakt sám o sobě zacloumá mou psychikou, opak je ale pravdou. Asi se tak projevují mé sklony k masochismu, já se kupodivu těším. Tedy těšila, právě teď mám první týden za sebou a mohlo by se říct, že to byl ten jednodušší týden složený pouze z poslouchání a sledování. Ale ani ten příští týden nehodlám promarnit a rozhodně se pokusím ze sebe dostat všechno, co ve mně doteď dřímá. Nahrává mi totiž pár příjemných okolností.
Na rozdíl od pedagogů učících celá desetiletí mám ještě v poměrně živé paměti svůj žákovský život. První, druhé, třetí.... platonické lásky, rodiče nechápající mé změny nálad, učitelé nepolevující ve snaze něco prospěšného nás naučit (ne, že bych za jejich snahu nyní nebyla ráda a nevzpomínala na ně s úsměvem a pochopením, jen se nyní divím, jaké změny doznaly mé názory a je to proto, že si uvědomuji, jaké je to na druhé straně- na straně učitele). Protože se moje puberta plně rozvinula poněkud opožděně až na střední, není pro mě takový problém pochopit princip mysli puberťáka. Přestože má častokrát zkreslené názory plné subjektivních prožitků a rozporů, jsou to už aspoň nějaké názory, se kterými se dá už něco dělat a pokud mi to dovolí, mám vlastně vyhráno.
Moje třída vlastně není tak stará. Jsou to sedmáci, je jich skoro 30. Když mě jejich třídní připravovala na tento fakt, proběhlo mnou mírné zděšení, ale pak jsem si řekla: nesuď nikoho, když o něm prd víš a přes varování, že se jedná o třídu, kde se špatně učí, jsem s úsměvem řekla: "Tak tedy hurá na ně."
Vešly jsme do třídy, zavřela jsem dveře, a když jsem se otočila, kdosi z kluků nahlas zavolal:" Co to jako je?", což mi sice nezalichotilo, ale na 100% rozesmálo. Došla jsem s úsměvem až k poslední lavici, která byla shodou náhod prázdná a vytáhla si z tašky pokreslený blok s propiskou na poznámky. V téhle třídě se asi opravdu nebudu nudit, řekla jsem si a po několika společných hodinách jsem to věděla na beton. Měla jsem si jejich hlášky psát.
Je to tady jako v každé třídě. Jsou tu šprti (ale bez brýlí), šaškové třídy, nerozlučné kamarádky, princezny milující růžovou, kluci škádlící se navzájem. A přesto si mě tyto děti adoptovaly. Našly v sobě to zvídavé já a začaly se kolem mě shlukovat do kroužku, aby se mi představily a mohly pokládat svoje otázky s takovou samozřejmostí, jako bychom se neviděli jen párkrát v životě.
Pak jsem udělala krok, který by nikdo z učitelů neudělal- dovolila jsem svým žáčkům, aby mi tykali. Na svou obhajobu můžu jen říct, že nehodlám být ta "paní" učitelka, teď ještě ne. Chci umět jinou věc. Chtěla bych se dětem přiblížit natolik, aby mi důvěřovali a tato důvěra nebyla založena pouze na tom, že já jsem starší, proto mě budeš poslouchat. To umí každý. Je to jen praxe a já se rozhodlla vyzkoušet v praxi, co umím, na co mám síly, co je a není možné a doufám, že dělám správnou věc.
Příští týden budu kus hodiny učit. Nikdy jsem nebyla vůdčí typ a při každém referátu se mě zmocňoval záchvat paniky. Mluvila a mluvím ještě někdy tiše, ale nevidím to jako překážku, kterou by nebylo možné překonat. S pomocí mých dětí mám šanci se to naučit. A o tom to je.
