Emo..

Nastoupil na zastávce U Nemocnice. A okamžitě vás na něm upoutá patka tmavých vlasů pečlivě sčesaná do očí, černé oblečení a tvář plná smutku a slzy. Kdosi z hoperů uprostřed autobusu na něho reagoval poznámkou: Hele, emouš blbouš.

Že pořád nevíte, o čem že to píši? Není to jen věc módy, jde o názor.  A hlavně vztah k životu. Internet je plný návodů, jak se takovým člověkem stát. Když do vyhledávače napíšete Emo, vyvalí se na vás desítky odkazů, fotek a reakcí na tyto lidi. 

Označení emo samo o sobě ukazuje na počátek slova emoce. Tyto bytosti jsou citlivé a protože cit je v dnešní době vystaven velké zátěži, jsou zklamaní, zničení, smutní a nestydí se to ukázat. A jizvy na zápěstí? I ty mají svoji příčinu. Je několik typů lidí. Osobně je rozlišuji na dva. Jsou lidé kterým nevadí násilí slovní, ponižování, nadávky atd. Jsou lidé, kteří to nesnesou, je to pro ně větší psychická zátěž a tak musí napětí ventilovat. Převádí bolest duše na bolest jinou, lépe snesitelnou. A proto ty jizvy. Když cítíte, jak krev pomalu odtéká, jako by s sebou odnášela utrpení a všechno zlé. Mluví k nám, ale málokdo této řeči rozumí. Prosí o povšimnutí, volají o pomoc, ale jen svým specifickým způsobem. Možná proto jsou tak odsuzováni, protože jsou stranou dění a žijí ve svém světě.

Zpět k našemu příběhu. Kluci se zasmáli a čekali, co jejich oběť dodá. "Ubožáci", zněla moje odpověď. A všichni svědkové této chvíle se pustili do smíchu.  Hoperům došel dech a onen kluk v černém se usmál na pozdrav a poděkaval mi lehkou poklonou.