Dialogy

Vím, že nejsem sama, kdo se občas přistihne, že mluví sám se sebou. Většinou řeším nějaký problém, moje mysl je rozdělena na několik lidí a každý z nich zastává a hájí svůj vlastní zájem. Jeden žaluje, druhý v zápětí obhajuje své vlastní počínání, jiný vznáší námitky a někdo pečlivě poslouchá a nakonec vyřkne ortel. Jindy se mi stává, že jsem sama sobě reportérem. Ptám se sama sebe, proč jsem něco udělala či nikoli a sama si také odpovídám. Ukáži vám to na příkladu.

Bylo poměrně studené ráno, přestože byl teprve srpen. Bylo mnoho věcí k zařizování, takže jsem musela brzy vstávat, ale protože jsem si chtěla cestu co nejvíce užít, rozhodla jsem se, že půjdu parkem, kde jsem dlouho nebyla. Mlha se zachytávala ve větvích vrb a kaštanů, po hladině jezera plulo několik kachen a já se přistihla, že zvolňuji krok, až jsem se zastavila úplně. Uviděla jsem malou holčičku, která narušila posvátné ticho, a pustila se do prohánění holubů. Posadila jsem se na nedalekou lavičku a tehdy se rozvinul můj vnitřní dialog.

Kdy naposledy jsi byla opravdu šťastná? Upřímně? Nech mě chvilku přemýšlet. Když nepočítám tento výjev, který mě vrací do mého dětství, bylo to vlastně docela nedávno. Viděla jsem starého pána s paní, jak sedí na lavičce, bylo kolem poledne a sluníčko mě pálilo do tváře. Kolem procházelo mnoho lidí a ti dva lidé na lavičce si prohlíželi staré, zažloutlé fotografie. Plakali. Slunce jim svítilo do zad a lidé okolo nich kamsi spěchali. A oni plakali snad proto, že ta léta tak rychle utekla a už se nedají vrátit. Tehdy jsem byla šťastná, protože jsem si jako jedna z mála všimla.

Ráda se díváš kolem? Proč? Dává mi to pocit svobody a nezávislosti na jakémkoli člověku, jsem to jen já a moje oči spojené s mozkem, je stoprocentně na mě, co si vymyslím ačeho všeho si můžu všimnout. (úsměv) Někdy si dost vymýšlím.

Bylo to tak vždy? Ne, nebylo a právě proto to dělám.

Snažíš se dohnat čas? A neměla bych snad? Kdybys věděl, kolik času jsem promarnila, kolik svítání jsem nesledovala, protože jsem si nalhávala, že nic kolem mě nemá smysl a proto bude lepší, když nebudu vůbec.

Až tak? Je ti přece 19. Ano, je mi tak málo a přesto tak moc. Ale opět jsem se našla a proto si myslím, že vím, co je pro mě dobré. Je dobré žít. A dokud tady budu, budu se procházet a dívat se. Radovat se z maličkostí života, protože někdy na maličkostech až tak moc záleží. Nebo snad ne?

Někdy ano, nevím přesně. Proč si myslíš, že si málokdo všímá svého okolí? Protože pak by se lidé nechovali tak, jak se chovají. Spěchají, neumí zastavit. Možná proto, že jsou takoví už od dětství- spěchají vyrůst. Nebo že by je jen dohnaly starosti spojené se zařizováním? Překvapils mě otázkou, nevím. Zeptej se mě později, určitě to vymyslím, jen potřebuji chvilku.

Myslíš si, že jsi vyjímečná? Ano i ne. Jsem člověk, biologicky. Mám všechno, co by člověk měl mít, takže ne, nejsem vyjímečná. Zároveň jsem tak jiná od ostatních. Nepočítám vliv dědičnosti na můj vzhled, odsouvám to na druhou kolej. Každého člověka odlišuje individualita a jeho vlastní přirozenost. Způsob myšlení, jeho hodnoty, morální zábrany má každý člověk jinde. Tím jsme jedineční a proto neopakovatelní.

Vraťme se. Řekla jsi mi, že to tak nebylo vždy. Co se stalo? Vyskytl se problém a já nezvládla situaci. To se přece stává, že? Jednou jsi v pohodě a za pár minut jsi ze sedla venku, sedíš na zemi a musíš se znovu postavit na nohy. Mě to trvalo déle, protože jsem musela celkově přehodnotit můj přístup, přizpůsobit se více, než jsem v danou situaci mohla... nebo snad chtěla.

Viděl jsem některé tvoje obrázky. Vyskytují se v nich často oči. Proč? Fascinují mě. (úsměv) Je to moje závislost. Nedovedu si představit, že bych s někým mluvila a ani nevěděla, jaké oči má. Je to jako se s někým důvěrně znát a neznat jeho jméno. Kromě toho, že oči má každý člověk jiné, svoje oči věnuji pozorování. Takže se dívám. Je to mojí zálibou, která mě budu provázet dlouho, protože se nejedná jen o pouhou chvilkovou nadšenost. Je to o názoru a přesvědčení.

Až tak hluboko? Ano, proč ne?

Nebudu tedy rušit, vychutnávej si tedy scénu holčičky a holubů, než se rozletí úplně a sni. Zase někdy tě navštívím a popovídáme si. Dobře. (úsměv)