Zvířátka, lidské teplo a baba Mračenice

Mé kamarádce, se kterou si pravidelně vyměňujeme e-maily, umřel pejsek a ona je tak zdrcená, že se mi přestala ozývat. Chápu to. Kdyby mi umřela kočka Grušenka, moje druhé já, taky by mě to zničilo. Grušence je už čtrnáct let, ale pořád je ve vynikající formě.

Můj přítel taky naše kočičky úžasně krmí. „Mám jim dát ty syrové vepřové kousky z kýty, nebo tu paštičku ze sobího masa, nebo tuhle konzervičku z lososa v krabím rosolu?“ ptá se mě například. Budiž řečeno, že těmito labužnickými excesy si vynahrazuje fakt, že sám musí držet dietu kvůli cholesterolu a vysokému tlaku, a tak se alespoň kochá pohledem na to, jak si kočičky pochutnávají. Myslím, že takhle je to často: když hýčkáme svoje zvířátka, děláme to hlavně a především pro svoje vlastní potěšení. A domácí mazlíčci se nám odvděčují tím, že jsou pro nás – paradoxně – zdrojem lidského tepla. Nebo přesněji řečeno bezprostřední vřelosti. Je totiž skvělé, že si je můžete pohladit a pomazlit se s nimi jen tak, kdežto když totéž uděláte s člověkem, vždycky to znamená něco navíc – něco ve vztahové rovině, co je potřeba, ať chcete či nechcete, jistým způsobem „řešit“. Snad s výjimkou úplně malých dětí, než se samy začnou z vašeho objetí vymaňovat.

Občas si uvědomím poněkud drásající skutečnost, že za finanční sumu, kterou ročně vynaložíme na jednu kočičku, bychom mohli na stejnou dobu adoptovat na dálku nějaké africké dítě (přiléhavější termín ovšem je sponzorovat mu vzdělání). Na to si člověk může odpovědět po buddhisticku, že zvíře je také citlivá živá bytost, a naprostá většina koček, které jsem kdy měla, pocházela z útulků nebo byli nalezenci. Kromě toho přispívám na dětské vesničky a několika ekologickým organizacím, což je maximum, které můžu, co se týče charity, dělat.

Nicméně existují fundamentalističtí jedinci, kterým je všechno pořád málo. Jejich karikaturou je naše místní hanspaulská důchodkyně, která to ovšem nemá v hlavě v pořádku, ale zároveň archetypálně zosobňuje všechny ty nevrlé staré lidi, kteří vás pořád pérují a pletou se vám do života. Přezdívám jí baba Mračenice, podle postavy z nějaké pohádkové knížky mého dětství. Baba Mračenice je obézní, nemotorná, velmi špatně naladěná a trocha pohybu by jí rozhodně prospěla, ale přesto se může vzteknout, kdykoli mě potká při ranním joggingu (sama vyzbrojená nezbytnou taškou na kolečkách, přece by nešla ven jen tak zbůhdarma). Jakmile mě zmerčí, hned začne pořvávat hrubým, agresivním hlasem: „Do toho, tempo, madam! Co kdybys radši šla zametat, ty krávo! Co kdyby ses radši starala vo starý lidi!“ a podobně.

Běhajících postaviček je v naší čtvrti víc, ale počítám, že na muže a mladé dívky takhle neřve, a stejně tak asi nechává na pokoji hráče na blízkých tenisových kurtech. Žena středního věku však má podle ní prostě být doma a zametat, nebo se o někoho starat. Třeba o sousedy, jestli všechno dělají tak jak mají – tak jako je coby zářný vzor kontroluje ona sama.

Počítám, že kdyby viděla, čím můj přítel krmí kočky, asi by ji z toho na místě trefilo. Podle takových bab Mračenic by se totiž svět měl podobat otrokářským kasárnám, kde nikdo nedělá to, co ho těší, a dokonce ani to, co je dobré pro jeho zdraví, ale všichni jen vykonávají své jednotvárné, těžké, chmurné povinnosti. A toulavé kočky v tom světě přijdou bez milosti utratit.