Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Je to obvyklá zkušenost prarodičů: když byly mé děti malé, na podobné hraní jsem neměla čas, nebo ani náladu, pořád jsem cítila nutkání stíhat něco jiného, co mi připadalo důležitější. Teď si to naopak užívám a jsem ráda, že mi vnoučátka poskytují pro hraní vhodnou záminku.
Nejvíc hravého kutilského nutkání se ve mně probudilo s narozením vnučky, která je z nich nejmladší. Mohla jsem se pustit do domácí výroby domečku pro panenky a do šití panenčích šatiček! - Tedy samozřejmě že oba vnoučci také dostali příležitost hrát si s panenkami, v určitém stádiu svého vývoje toužili dostat miminka a pak se o ně starali, ale trvalo to jen krátce a na panenky-miminka se moc dobře nešije. A já jsem měla v gauči plný šuplík různých odstřižků a odložených kusů textilu, ze kterých by byly tak hezké sukýnky a šatečky s nabíráním a volánky!
Jasně, mohla jsem tvrdit, že mi jde hlavně o upcyklaci – kdo neví, co to je, tak jde o recyklaci, při které se materiál použije dokonce k něčemu lepšímu, než k čemu sloužil původně. Ale to byla samozřejmě jen záminka...
Začala jsem tím domkem pro miniaturní panenky. Vytáhla jsem ze sklepa starou bedničku (máme tu výhodu, že náš dům má rozlehlé a zakrámované sklepy), natřela jsem ji, polepila tapetou, nakreslila jsem parkety a slepila jsem pár kousků kartonového nábytku. Našla jsem pidi rámeček na obrázek, dva pidi džbánky a ze všeho jsem poskládala vybavení domečku… a strašně mě to celé bavilo! Domeček obývají plyšové myšky, které kupuje můj přítel našim kočkám, jenže kočky si s nimi nikdy nevydrží hrát moc dlouho – na rozdíl od nás už z infantilního věku vyrostly.
Abych mohla šít vysněné šatičky, musela jsem koupit poměrně velkou plastovou panenku (česací typ s vlásky), na kterou se už dostatečně dobře šije, čímž se ekologická stopa celého tohohle počínání značně zvýšila. Tenkrát byl Sofince jen rok, takže z panenky mé výtvory jednoduše strhala. Potom panenku namočila na zahradě do bazénku a zkoumala, jak bude na sluníčku vysychat. Dnes už ji ale převlékání baví. Aby si u nás mohla hrát s dalšími holčičkami a nepopraly se o jednu panenku, přikoupila jsem další dvě panenky ze stejné série a nejspíš nevydržím a pořídím i čtvrtou, abychom měly všechny kámošky pohromadě; mě i Sofinky se zmocnila sběratelská vášeň, panenky se liší barvou vlasů, očí a pleti a potřebujeme je mít všechny! Taky jim můžu šít celé série šatiček, třeba teď bylo naprosto nutné je na zimu zásobit bundičkami a svetříčky. Krabice s těmihle panenkami mi ve skříni zabírají spoustu místa a jeví se mi to jako čirý nerozum, ale strašně si to užívám.
Kulinářské experimenty
Teď před Vánoci jsme se Sofinkou nejdřív spořádaně napekly perníčky. Bylo znát, že to z domova už velmi dobře ovládá, hlavně válení těsta dělala úplně rutinně. Co ale neznala, byly polevy. Rozmíchaly jsme bílek s cukrem a přidaly červenou a zelenou potravinářskou barvu, ovšem Sofinka objevila, že máme v zásobě ještě černou barvu, kterou koupil můj přítel, abych mu mohla vyrábět šedé hrošíky (zdá se, že s tou infantilitou v tom nejsem sama). Sofinka trvala na jejím použití a vyrobily jsme nejen perníčky s růžovou a něžně zelenou polevou, ale taky perníčky úplně černé. Když je Sofinka viděla, prohlásila, že vypadají nechutně.
Pak se pustila do vlastních kulinářských experimentů, které ji očividně bavily ještě daleko víc. Sypala do sklenice vody cukr a sůl a zkoušela, kolik se toho rozpustí Pak to ochutnala a zjistila, že je to hnusný. V tomhle stádiu jsem se do toho vložila a začala jsem jí zdatně sekundovat – jednak nerada cokoli vyhazuju a jednak mě to taky začalo bavit. Napověděla jsem jí, že kupříkladu v takovém kečupu je taky cukr i sůl a není to hnusný, tak jsme roztok přemístily do kastrůlku, přidaly kečup a chutnalo to… no, jako zředěný kečup. Hledaly jsme v kuchyňce, co by se do toho ještě tak hodilo, a přišly jsme na rýži a rajčata. Nakonec do toho Sofinka ještě nasypala celý balíček pálivého koření. Vzniklo experimentální rizoto, které Sofinka kvůli pálivosti vůbec nejedla, ale mně ho bylo líto vyhodit, takže jsem to po dva dny měla k obědu...
Druhý den jsem pro změnu hlídala oba vnoučky, vzali jsme ty černé perníčky a vyzdobili jsme je bílými lebkami a zkříženými hnáty - čímž vznikly pirátské perníčky!
Domácí DIY komiks
Každoročně se taky vyřádím na vlastnoručně vyrobeném komiksu, který využiju i jako vánoční dárek. V místním copycentru pro mě mají pochopení, vždycky mi stránky komiksu správně poskládají a vyrobí brožurky v požadovaném nákladu 15 výtisků. První byla Pohádka o babí-bagru, pojednávající o babičce, kterou zlá vědma zakleje v bagr. Inspirace vznikla, když jsem na zahradě vykopala jámu pro zvýšený záhon a vnoučci nemohli uvěřit, že jsem to dokázala bez bagru! Další komiksy mají vesměs kočičí náměty, nejdřív to byla Kočičí akademie, kde maminka kočka učila koťátka důležité věci o tom, jak to na světě chodí; loni jsem dostala od svého přítele (už jsem se zmiňovala, že je taky docela infantilní) za úkol vytvořit něco ve stylu Jaroslava Dietla, takže vznikl komiks Kocour na rozcestí se scénářem od Mňoukoslava Chytla; a letos to měla být space opera o kočkách létajících vesmírem, takže vznikla Vesmírná dobrodružství mňoukoletu Ambrože.
Jejej, to bych asi ještě neměla prozrazovat – doufám, že tenhle blog nečte někdo, pro koho to má být překvapení pod stromečkem!
