Brémy mají spoustu krásných pamětihodností a malebných zákoutí a nabízejí rozmanité kulturní zážitky – ale nejvíc ze všeho na mě zapůsobila zdejší zeleně zahrádkářsko-parková, cyklisticko-relaxovaná, útulně přívětivá pohoda, v jaké probíhá každodenní život.
Trávím v Brémách třetí týden svého měsíčního literárního pobytu a opravdu si to užívám díky krásnému počasí, klidu na psaní, drobným turistickým radostem, ale hlavně a především díky zdejší pohodyplné atmosféře.
Je známo, že Češi jezdí na velké nákupy do Německa, a při každé návštěvě zdejšího supermarketu se mi to vždycky vybaví. Potraviny jsou tu levnější a přitom kvalitnější než u nás. Ale jelikož je mi celkem jedno, co jím (tedy v žebříčku mých hodnot je to na nějaké dosti vzdálené příčce), víc oceňuju, že se v půlmilionovém městě jako jsou Brémy můžete neustále a všude dopravovat na kole a že vás nikdy nepřestane obklopovat čistý vzduch a zeleň. I ulice a uličky v centru, plné obchodů, kaváren a lidí, v sobě stále mají něco přívětivého, všude najdete stojany na kola, květiny nebo popínavou zeleň na stěnách. Prostě tu panuje pohoda.
Asi pět minut chůze od domu, kde bydlím, začíná zelený pás parků, zahrádkářských kolonií, sportovišť a polodivoké přírody lemující řeku Veseru, kde se lidé sluní na trávnících, procházejí, projíždějí na kolech, dávají si u stánků pivo Beck’s nebo i koupou přímo v řece (to jsem ale nezkoušela, tak otužilá nejsem). Všechno je protkáno asfaltovými cestičkami a moji hodní hostitelé mi půjčili kolo, takže se každý den odpoledne projíždím kolem řeky nebo jejích ramen, občas se posadím na lavičku, civím na hladinu, po které občas propluje malý motorový člun nebo dlouhatánská nákladní loď, a prostě si to užívám.
A taky pozoruju místní zahrádky. Kultura zahrádkářských kolonií je tu dost odlišná od naší, domky jsou větší, takže si tu spíš připadám jako v našich chatových osadách, až na to, že takové čtvrti mohou klidně ležet v samém centru města. Ulice mají svá jména a někteří lidé tu prý normálně bydlí, což se prý radnice snaží vymýtit. Všude právě kvetou rododendrony a šeříky a většina zahrádek je úzkostlivě opečovávaná. Místní zahrádkářské spolky jsou prý také přísnější než u nás a přesně předpisují například plochu trávníků nebo užitkových rostlin, jakou musí zahrádka mít. Hrozně mě baví procházet nebo projíždět mezi zahrádkami, každá představuje svět pro sebe, projev kreativity svých majitelů (ani se nezdá, že je všechno tak detailně předepsáno). A mám dojem, že oproti Bavorsku se tu netěší tak obrovské oblibě kýčovití trpaslíci všeho druhu.
Na kole vždy a všude
Zrovna včera jsem se vydala asi čtyři kilometry daleko do jiné čtvrti Brém do botanické zahrady a Rododendron Parku, kde je teď nejvyšší koncentrace nádherně rozkvetlých rododendronů a azalek. Když jsem předem studovala na mapě trasu, děsila jsem se: tvořilo ji několik hlavních dopravních tepen, kde se daly očekávat proudy aut. V Praze by to znamenalo se pořádně nadýchat výfukových výparů, pocuchat si nervy jízdou v těsné blízkosti automobilů a tak trochu riskovat život; jinými slovy, než bych dojela k cíli, byla bych z toho na mrtvici.
Jenomže se ukázalo, že tady je všechno přizpůsobeno cyklistům, a jízda byla nakonec velmi příjemná. I ty nejrušnější třídy mají zvlášť vedený, většinou zelení od vozovky oddělený pás z červených cihel pro cyklisty. Množství stromů v ulicích působí tak, že si i nafrekventované ulici připadáte skoro jako v parku. Na všech křižovatkách jsou semafory, takže je projedete naprosto bezpečně, a kde nejsou, tam vám řidiči dávají automaticky přednost a můžete se na to spolehnout. Je to prostě pohoda!
Skleněné střepy a vozíky
Při všem tom ježdění v místní zeleni mě zaujaly dva jevy.
Často tu vidíte lidi, kteří za sebou tahají dřevěné vozíky – tvar mají jako naše žebřiňáky, ale nejsou udělány ze šprušlí, nýbrž z desek. Velikost je něco mezi dětskou hračkou a běžným vozem. Ve vozíku se může vézt dítě, nebo v nich party mlaďochů dopravují na trávníky zásoby lahví s pivem a reproduktory, aby si pak správně užívali pod širým nebem.
A pak mě udivilo, že v kontrastu s celkovou a všudypřítomnou solidností, uklizeností a pořádkem se tu na parkových cestičkách povaluje na naše poměry neobvyklé množství střepů z rozbitých lahví. Skoro bych řekla, že kolik je u nás psích hovínek (která jsou tady zřejmě okamžitě na sto procent odklízena), tolik je zas tady skleněných střepů. Noční odreagovávání spořádaných občanů od té neustálé pořádkumilovnosti a puntičkářštví, jakýsi jungiánský stín místní povahy? Nebo nezvládnuté adolescentní experimenty s alkoholem? Nebo prostě jiná kultura, kterou nemáme šanci tak úplně pochopit?
