Všichni píšou o upírech, radil mi můj přítel, tak napiš něco o vlkodlacích! Vlastně proč ne? Tohle je první část povídky nazvané Vlčí mordy. Pokračování příště...
„Špatně, špatně! Všechno je to úplně špatně!“
Tamara s Romanem byli po tříhodinovém jednání úplně vyčerpaní. Usilovně se snažili šéfovi Pratomu vysvětlit, jak by si představovali novou kampaň zlepšující image jeho společnosti a postoje veřejnosti k atomové energii, ale on reagoval jen netrpělivým podupáváním nohou a pocukáváním obočí, kontroloval třikrát za minutu svůj iPhone, něco do něj vyťukával, ale když se odmlčeli, vždycky vyštěkl: „Poslouchám vás!“, načež začal třeba dávat interkomem instrukce své sekretářce. Ta přes zasklenou stěnu ředitelství Pratomu, sídlícího v revitalizované budově prasečáku, působila trochu jako exponát v ZOO. Jako ryba otevírající a zavírající tlamku. Tamara se ohlédla po svém a Romanově odrazu v prosklené stěně – oba tu seděli naproti Šéfovi trochu přikrčeně, a zároveň se k němu snaživě natahovali přes stůl, jak se obhajovali se a marně, bez úspěchu se mu snažili vsugerovat, že jejich práce je dobrá, co dobrá, vynikající, je to trefa, bingo, nic lepšího nemůže vůbec dostat.
Pratom, Pražská atomová, by se měla jmenovat spíš Prasečí atomová, proběhlo Tamaře mimoděk hlavou. Vždyť je to revitalizovaný obrovský chlívek s bílými klenbami, kamennými koryty, a do toho všude ty prosklené stěny a barevné LED diody… prosklenou stěnou dobře viděla měsíc v úplňku, který dnes zářil jako pominutý.
Šéf Pratomu včera vyhodil svoji marketingovou ředitelku, protože byla podle jeho názoru úplně neschopná, a ujal se kampaně sám. Hned si je zavolal na kobereček a teď je pořádně dusil. Tamara před sebe nenápadně natáhla ruku, aby se mohla letmo mrknout na hodinky. Bylo už deset večer. No tak, vychutnal sis nás, povzbuzovala šéfa Pratomu v duchu, tak bys nám konečně mohl sdělit svoji představu!
„Heleďte se, v zadání bylo, že máte klienta ohromit,“ shrnul svůj názor velký šéf. „Takhle je to všechno špatně. Jasně že od nás stejně všichni berou tu naši elektřinu, ale přitom se atomu bojej. Musíme jim prodat tu práci, co pro ně děláme, a ohromit je, jak jsme dobří. Vy nikoho neohromujete. Neohromujete!“ zopakoval důrazněji a předklonil se ve svém křesle, jako by se chystal k pěstnímu výpadu.
Byl to snědý vazoun s vyholenou lebkou, z rukávů a rozhalenky košile mu lezou černé chlupy. Nedá se vůbec říct, kolik mu je let, říkala si Tamara, může to být cokoli od pětadvaceti do šedesáti, ale působí tak nějak nadupaně a dynamicky, bude mu nejspíš kolem čtyřicítky.
„Základní wording přece předpokládá navození pocitů bezpečí, jistoty…“ namítl chabě Roman.
Šéf se zhluboka nadechl. Už to snad ukončí, zadoufala Tamara.
Přejel je oba pohledem a s výrazem, jako když vynáší trumf, prohlásil: „Naše atomovky jsou stejně bezpečný jako přerušovaná soulož s prezervativem a pilulkama dohromady, jasný???“
Když vyšli ven, podlamovaly se pod nimi únavou nohy. Roman se mrkl na hodinky, bylo už půl dvanácté večer.
„Já už nemůžu,“ hlesl slabě. „Musím si vzít prášek na spaní a na uklidnění a jít si lehnout, třeští mi hlava… neboj, přijdu hned kolem sedmý ráno a dorazíme to.“ Nasedl do svého SUVčka a odhučel do noci.
Tamara vyjela z parkoviště a zabočila na hlavní ulici, směrem k agentuře. Jsem správně nabuzená, nějak to už dorazím, myslela si odhodlaně. V kancelářích bylo dnes kupodivu liduprázdno, a tak musela vypnout alarm. Posadila se k počítači a zauvažovala, zda si nemá vzít dva aspiriny proti bolení hlavy a zapít je panákem vodky, aby vydržela… ale ještě než se stačila rozhodnout, nebo se ponořit do náčrtů kampaně Pratomu, které si vyvolala na monitoru, pocítila v celém těle ten zvláštní tah.
Tah Měsíce.
Tvoje skutečná práce je jinde, znělo jí v hlavě. V tvrdosti tvých svalů a v síle tvých čelistí. Vypni zas počítač a vyjdi ven. Volám tě, volám tě, neváhej, pojď ke mně… tak ji vyzýval úplněk.
Uvědomila si, že je právě půlnoc. Bylo jí krystalicky jasné, co dělá, vnímala to zostřeně, třebaže to tak úplně nechápala. Zháší světla, zapíná alarm, vychází do studeného, čerstvého nočního vzduchu. Zahledí se přímo na Měsíc. Zavyje. Jako by tím zvukem – podobný kdysi vyluzovala na jedné skupinové psychoterapii, kam na zkoušku zašla – ze své duše vymývala nekonečný stesk po úplně jiném životě, divokém a spontánním. Plném lásky a nenávisti. A boje. Vyřídit si to. Vyřídit si to s nepřáteli. Spouští se na všechny čtyři a už nemá ruce, ale chlupaté tlapy s mohutnými drápy. Cítí, jak se jí celé tělo drátovitě zpevňuje, šlachovatí, hřbet se protahuje do ladné linie, celý trup i končetiny se chvějí touhou po vybití energie. Do nozder vniká směs pronikavých pachů a vůní. Je v nich předjarní chvění… a někde v dálce příslib kořisti.
Moc dobře ví, co dělá, vnímá to svým rozumem a svými mozkovými závity, změnila se v ohromnou vlčici, je vlkodlačice, ale celý ten kancelářský život s nudným posedáváním a krotkým tlacháním jí teď najednou připadá k smíchu. Zavětřila a rozběhla se jasnou nocí zpátky k sídlu Pratomu, vzdálenému několik kilometrů, ale pro ni to bylo jen pár minut. Městská krajina se kolem ní míhala jako jediná šmouha a ona se řítila za svými oběťmi. Před budovou revitalizovaného prasečáku ředitelství Pratomu zvolnila, zastavila se a znovu zavětřila.
Měla štěstí. Šéfa Pratomu se sekretářkou zastihla ve vstupních dveřích, právě odcházeli. Šéf plácnul blondýnku majetnicky po zadku a dívka se drobně zahihňala, ale vypadala k smrti vyčerpaně… jenomže to teď Tamaru opravdu nezajímalo. Vtáhla do nozder pach jejich živých, teplých, tepajících těl, nasáklých tukem a čerstvou krví. Nejdřív se vrhla na šéfa. V krku mu zapraskalo, jak do něj zaťala tesáky. Věděla přesně, jak to udělat, aby celá akce byla blesková. Vytryskla teplá krev, sekretářka ani nestačila vykřiknout, jen se zhrozeně nadechnout, a Tamara už drtila tesáky její hrdlo, nořila je do něj a cítila na jazyku horkou tepennou krev. Když sebou i druhá oběť přestala škubat, s požitkem se pustila do rozsápávání obou těl. Nepřestala, dokud se kousky mrtvol neválely všude kolem a ona neměla nozdry labužnicky, sytě zahlcené pachem krve a vnitřností.
